Článek
Práce v domově důchodců vás naučí spoustu užitečných věcí. Třeba jak najít brýle, které má jejich majitel po celou dobu na nose. Jak vysvětlit, že oběd už opravdu proběhl, i když podle některých obyvatel ještě ani nezačal. A také jak odpovědět na otázku „Kolik je hodin?“ tak, aby to vydrželo alespoň deset sekund.
To poslední je totiž disciplína, která by si zasloužila vlastní olympijskou kategorii.
U nás je její hlavní reprezentant paní Malá. Drobná, milá dáma, která má jednu velkou životní vášeň: čas. Přesněji řečeno zjišťování času.
„Slečno, kolik je hodin?“ zeptá se.
Podívám se na hodinky. „Je půl desáté.“
Paní Malá spokojeně přikývne.
Uběhnou asi čtyři sekundy.
„A kolik je hodin teď?“
Podívám se znovu. „Pořád půl desáté.“
Paní Malá chvíli přemýšlí, jako by tu informaci analyzovala z několika vědeckých úhlů.
„To je zvláštní,“ řekne nakonec.
A pak přijde třetí otázka.
„A nevíte náhodou, kolik je hodin?“
Na začátku své kariéry jsem se snažila odpovídat vždy naprosto přesně. Člověk má pocit, že když pracuje v pečovatelské profesi, měl by být spolehlivý zdroj informací.
Jenže časem zjistíte, že přesnost není to hlavní.
Hlavní je kreativita.
Jednou jsem odpověděla: „Je čas na kávu.“
Paní Malá se zamyslela a řekla: „To dává smysl.“
Jindy jsem řekla: „Za chvíli bude svačina.“
„Tak to je dobře,“ odpověděla spokojeně.
A jednou, když jsem odpovídala asi posedmé během dvou minut, jsem řekla: „Je skoro deset.“
„Výborně,“ řekla paní Malá. „Já jsem si myslela, že je tak kolem devíti.“
Logika byla zachráněna.
Zajímavé je, že otázka na čas je v domově důchodců nakažlivá.
Stačí, aby ji někdo položil nahlas, a během několika sekund ji převezme další obyvatel.
„Kolik je hodin?“ zeptá se paní Malá.
„To by mě taky zajímalo,“ ozve se z druhé strany chodby pan Novák.
„Mně taky,“ přidá se paní Dvořáková.
A najednou stojíte uprostřed improvizované časové konference.
Jednou jsme dokonce uvažovali, že na chodbu pověsíme obří digitální hodiny.
Pak jsme si uvědomili, že by to pravděpodobně vedlo k ještě většímu počtu otázek.
„A ty hodiny jdou dobře?“
„A kdo je nastavoval?“
„A kolik je hodin na těch druhých hodinách?“
Tak jsme ten nápad raději opustili.
Místo toho jsme si vytvořili vlastní systém.
Když se někdo zeptá na čas, odpovíme.
Když se zeptá znovu, odpovíme znovu.
A když se zeptá potřetí během jedné minuty, většinou odpovíme něco jako: „Za chvíli bude oběd.“
Je fascinující, jak univerzální tahle odpověď je. Funguje ráno, dopoledne, někdy dokonce i večer.
A víte, co je na tom všem nejzajímavější?
Jednou jsem potkala paní Malou na chodbě a ještě než stačila otevřít pusu, řekla jsem automaticky:
„Je čtvrt na jedenáct.“
Podívala se na mě překvapeně a řekla:
„Já jsem se chtěla zeptat, kde mám brýle.“
Chvíli jsme na sebe koukaly.
Pak jsem řekla: „Jsou na vaší hlavě.“
Paní Malá se usmála.
„Výborně,“ řekla. „A kolik je hodin?“
