Článek
V každém domově důchodců existuje chvíle, kdy někdo z personálu dostane skvělý nápad.
„Uděláme kreativní dílničku.“
Na papíře to zní krásně. Senioři budou vyrábět jarní dekorace, procvičí jemnou motoriku, popovídají si, vznikne milá atmosféra a nakonec budeme mít chodbu plnou barevných ozdob.
Realita se začne mírně lišit už ve chvíli, kdy rozdáte první tuby lepidla.
„Tohle je lepidlo,“ vysvětluji skupince u stolu.
Paní Novotná si ho prohlíží podezřívavě. „A co se s tím dělá?“
„Lepí se s tím.“
Pan Novák už mezitím lepidlo otevřel a zkouší, jestli funguje.
Funguje.
Především na stole.
„To nic,“ říkám optimisticky. „To utřeme.“
Pak rozdáme papíry, nůžky a barevné tvary, které mají vytvořit krásnou jarní koláž.
Plán je jednoduchý.
Trochu lepidla na papír, přilepit ozdobu, hotovo.
Jenže lidská kreativita je nevyzpytatelná.
Paní Malá například usoudí, že když trochu lepidla pomáhá, hodně lepidla musí pomáhat ještě víc.
Takže na papíře vytvoří něco, co připomíná menší chemické jezero.
„Já to pojistím,“ říká spokojeně.
Vedle ní sedí pan Dvořák, který se rozhodl experimentovat.
„A drží to i na rukou?“ ptá se.
Ano.
Drží.
Velmi dobře.
O dvě minuty později je jasné, že lepidlo má mimořádný talent rozšířit se po místnosti způsobem, který by záviděla i dobře organizovaná logistická firma.
Je na stole.
Je na papírech.
Je na rukou.
Je na rukávech.
Je na jedné židli, u které nikdo ani neseděl.
A v jednu chvíli dokonce zjišťujeme, že je i na mém rameni, přestože jsem se celé době snažila stát bezpečně stranou.
„Slečno, vy máte něco na halence,“ upozorní mě paní Novotná.
„Ano,“ odpovím rezignovaně. „To je lepidlo.“
„To je z té dílničky?“ ptá se překvapeně.
„Ano.“
„To je zajímavé.“
Mezitím pan Novák zvedne svůj výrobek.
Je to papír, na kterém jsou přilepené tři květiny, jeden knoflík, který tam původně nebyl, a kousek ubrousku, který pravděpodobně patřil někomu jinému.
„Tohle je jaro,“ prohlásí spokojeně.
Musím uznat, že v určitém smyslu má pravdu.
Na druhém konci stolu se paní Malá snaží oddělit dva papíry, které se k sobě přilepily tak důkladně, že už tvoří jeden nový, velmi pevný materiál.
„To asi mělo být zvlášť,“ říká zamyšleně.
„To nevadí,“ uklidňuji ji. „Teď je to moderní umění.“
Vrchol celé dílničky nastane ve chvíli, kdy pan Dvořák zjistí, že si omylem přilepil prsty k vlastnímu výrobku.
„Já jsem nějak součástí té dekorace,“ oznámí klidně.
Po krátké záchranné operaci se nám ho podaří oddělit.
Výsledek celé akce je nakonec vlastně krásný.
Máme hromadu dekorací.
Každá je jiná.
Některé drží pohromadě jen silou optimismu.
Ale všechny mají jedno společné.
Obsahují přibližně třikrát víc lepidla, než bylo původně plánováno.
Když dílničku uklízíme, kolegyně se rozhlédne po stole, podlaze a našich rukou.
„Víš, co je zvláštní?“ říká.
„Co?“
„To lepidlo je fakt úplně všude.“
Podívám se na jednu z dekorací, kde je malá papírová květina přilepená přesně tam, kde má být.
„Ano,“ řeknu.
„A tohle je jediné místo, kde ho bylo potřeba.“
