Článek
Když se řekne „skupinová aktivita“, většina lidí si představí něco poklidného. Možná trochu smíchu, pár odpovědí, občasný potlesk. Já si představím úplně něco jiného.
Hlasitost.
Protože v domově důchodců má každá skupinová aktivita jednu nevyhnutelnou vlastnost – dřív nebo později se promění v soutěž o to, kdo bude nejvíc nahlas komentovat úplně všechno.
Začíná to nevinně.
Sedíme v kroužku, aktivizační pracovnice drží kartičky a vysvětluje pravidla.
„Budeme hádat zvířata podle popisu,“ říká.
Všichni přikyvují.
Všichni poslouchají.
Všichni působí dojmem, že to bude klidná, důstojná aktivita.
A pak to přijde.
„To bude pes!“ vykřikne pan Novák.
Ještě ani nedořekla první větu.
„Ještě jsem nic neřekla,“ upozorní ho aktivizační pracovnice.
„Ale mohl by to být pes,“ dodá pan Novák.
Logika preventivního hádání.
O pár sekund později se přidá paní Malá.
„To je určitě kočka!“ prohlásí.
„Nevíme to,“ říká aktivizační pracovnice trpělivě.
„Ale já to cítím,“ odpoví paní Malá.
A v tu chvíli se to zlomí.
Najednou už nejde o správnou odpověď.
Jde o hlasitost.
„To je kůň!“
„To není kůň!“
„Já jsem to říkal první!“
„Neříkal!“
A během jedné minuty se z klidného hádání stane živá diskuse, která by mohla konkurovat politické debatě.
Já stojím opodál a sleduji, jak se situace vyvíjí.
A vím, že tohle je teprve začátek.
Protože jakmile se jednou nastaví hlasitost, už se nevrací zpátky.
Naopak.
Stupňuje se.
„Já vás neslyším!“ zavolá pan Dvořák.
„Protože mluvíte všichni najednou!“ odpoví aktivizační pracovnice.
„Tak mluvte víc nahlas!“ poradí jí pan Dvořák.
A tím se dostáváme do fáze, kdy už nikdo neví, kdo vlastně vede aktivitu.
Další zajímavý moment nastává ve chvíli, kdy někdo začne komentovat nejen aktivitu, ale i ostatní účastníky.
„Pan Novák zase křičí,“ oznámí paní Novotná.
„Nekřičím!“ zakřičí pan Novák.
„Křičíte,“ zopakuje klidně.
Sebereflexe v praxi.
Pak se objeví fenomén odborného komentátora.
To je člověk, který neodpovídá na otázky, ale komentuje odpovědi ostatních.
„To není správně.“
„To jsem říkal už dávno.“
„Tohle by moje žena věděla.“
Nikdo se ho neptal.
Ale bez něj by to nebylo ono.
Vrchol přichází ve chvíli, kdy se aktivizační pracovnice snaží získat zpět kontrolu.
„Tak prosím, budeme se hlásit,“ navrhne.
Chvíli to funguje.
Jedna ruka.
Druhá ruka.
A pak tři hlasy najednou:
„Já!“
„Já jsem se hlásil první!“
„Mě jste přehlédla!“
Ruce jsou zvednuté.
Hlasy ještě víc.
Systém se rozpadá.
A já si uvědomím, že tohle není chyba.
To je vlastnost.
Protože ve skutečnosti nejde o to, kdo odpoví správně.
Jde o to, že každý chce být slyšet.
Že každý má co říct.
A že když už se jednou začne mluvit, tak pořádně.
Když aktivita skončí, místnost se postupně uklidní.
Hlasy utichnou.
Senioři odcházejí.
Někteří spokojení, někteří přesvědčení, že měli pravdu, i když ji neměli.
A já stojím uprostřed toho ticha, které nastane po bouři.
Kolegyně se na mě podívá.
„Bylo to docela hlučné,“ řekne.
„Ano,“ odpovím.
„Ale bylo to dobré.“
A ona přikývne.
Protože v domově důchodců platí jedno jednoduché pravidlo.
Čím hlasitější aktivita, tím větší úspěch.
A pokud vás po ní trochu bolí hlava, znamená to, že se opravdu povedla.
