Článek
Do domova důchodců jsem šla pracovat s představou, že budu pomáhat těm nejzranitelnějším. Netušila jsem, že jednou budu stát pár kroků od situací, které mi budou svírat žaludek ještě dlouho po skončení směny.
Oficiálně šlo o dobrovolné příspěvky. Tak se to říkalo. Tak to stálo v materiálech. Tak to znělo při poradách. „Klienti mají možnost podpořit nadstandardní služby.“ Věta uhlazená, neutrální, skoro vznešená.
Jenže realita byla mnohem méně čistá.
Poprvé jsem zpozorněla, když si vedení začalo zvát některé klienty „na krátký rozhovor“. Většinou šlo o ty, kteří neměli časté návštěvy rodiny. Tiší. Samostatní jen částečně. Důvěřiví. Po rozhovoru se vraceli na pokoj s deskami v ruce a papírem k podpisu.
„To je jen formalita,“ slyšela jsem několikrát z chodby.
Jednou jsem byla požádána, abych paní Evě přinesla brýle a „pomohla jí s orientací v dokumentu“. Když jsem přišla, seděla u stolu, list papíru před sebou, oči nejisté. „Slečno, vy víte, co to je?“ zeptala se mě tiše.
Věděla jsem jen to, co nám bylo řečeno: dobrovolný finanční příspěvek na kulturní aktivity a zlepšení služeb. Částka nebyla zanedbatelná. Pro někoho možná drobnost. Pro seniorku s omezeným důchodem citelný zásah.
Začala jsem text číst nahlas. Právnické formulace. Odkazy na dodatky. Možnost odvolání v určité lhůtě. Paní Eva mě po chvíli přerušila. „Tak když to podepíšu, budu mít klid, že?“ Ta věta mě zarazila.
Klid před čím?
Nikdo jí výslovně nevyhrožoval. Nikdo neřekl, že když nepodepíše, přijde o péči. Ale atmosféra byla jasná. Naznačené výhody. Lepší pokoj při uvolnění kapacity. Rychlejší vyřízení požadavků. Účast na výletech.
Všechno nepřímo. Všechno mezi řádky.
Viděla jsem seniory, kteří sotva četli drobné písmo, podepisovat dokumenty s vírou, že dělají správnou věc. Že to „tak má být“. Že když domov něco doporučuje, určitě je to v jejich zájmu.
Jenže rozuměli opravdu tomu, co podepisují?
Jednou jsem byla svědkem situace, která mi otevřela oči naplno. Pan Jaroslav, muž s počínající demencí, seděl u stolu s pracovníkem administrativy. List papíru před ním, propiska připravená. „Tady a tady,“ ukázal úředník.
„A co to je?“ ptal se pan Jaroslav.
„To je jen příspěvek na aktivity, pane Nováku. Všichni to podepisují.“
Všichni.
To slovo mě bodlo. Dobrovolnost přece neznamená, že „všichni“. Znamená možnost říct ne. Jenže kolik osmdesátiletých lidí má sílu oponovat autoritě, když sedí v zařízení, na kterém jsou existenčně závislí?
Když jsem se později opatrně zeptala nadřízené, jestli je vše skutečně dostatečně vysvětlené, odpověď byla rychlá. „Nikdo nikoho nenutí. Je to jejich svobodné rozhodnutí.“ A pak pohled, který říkal víc než slova. Neptej se víc.
Začala jsem si všímat souvislostí. Kdo podepsal, měl někdy opravdu víc prostoru na aktivitách. Kdo váhal, byl označen za „komplikovaného“. Možná to byla náhoda. Možná jen moje přecitlivělost. Ale pocit nespravedlnosti sílil.
Nešlo jen o peníze. Šlo o princip. O důvěru. O to, že člověk v pokročilém věku, často s omezenou schopností porozumění, má právo na jasné, srozumitelné informace. Bez tlaku. Bez naznačených důsledků.
Jedna klientka mi po podpisu řekla: „Já tomu moc nerozuměla, ale když to říkali, tak jsem to podepsala. Nechci dělat problémy.“ Tohle je věta, která by neměla zaznít v žádném zařízení, kde jde o péči.
Možná je všechno formálně v pořádku. Možná dokumenty splňují zákonné náležitosti. Ale morální otázka zůstává viset ve vzduchu. Jak svobodné je rozhodnutí člověka, který je závislý na systému, jenž mu dokument předkládá?
Jako pečovatelka stojím mezi dvěma světy. Tím administrativním, kde se počítají rozpočty a plánují investice. A tím lidským, kde držím za ruku někoho, kdo se bojí, že udělal chybu, protože podepsal něco, čemu nerozuměl.
Nechci obviňovat. Chci se ptát. Nahlas. Protože pokud budeme mlčet, „dobrovolnost“ se může stát jen hezkým slovem na papíře. A senioři si zaslouží víc než jen papírově čisté postupy.
Zaslouží si jistotu, že když něco podepisují, opravdu vědí co. A že jejich důvěra nebude nikdy využita jen proto, že jsou staří, unavení a příliš slušní na to, aby řekli ne.
