Článek
Bylo to úterý, což je samo o sobě podezřelé. Úterky mají v sobě cosi zákeřného – nejsou dost tragické jako pondělí ani dost nadějné jako pátek. Jen tak visí uprostřed týdne a čekají, co se pokazí.
Televize v jídelně běžela od rána. Dopoledne telenovela, kde se všichni nenávidí a milují současně – ideální trénink pro naše oddělení. Odpoledne měl přijít na řadu sport. A mezi tím existoval jeden malý, černý, plastový nástroj moci: ovladač.
Pan Vlastimil, bývalý řidič autobusu, považoval televizi za prodloužení své autority. „Já to tu přepnu,“ oznamoval tónem, který kdysi zastavoval lidi na zastávkách. Naproti němu paní Emilie, drobná, ale s hlasem sirény, která by probudila i mrtvého.
„Na seriál se sahat nebude,“ prohlásila, když Vlastimil natáhl ruku.
Byla jsem metr od nich a cítila jsem, jak se atmosféra napíná jako gumová rukavice před prasknutím.
„Teď je čas na zprávy,“ oponoval Vlastimil.
„Zprávy jsou pořád stejné. Všechno je špatně. Já chci aspoň hezký konec,“ odsekla Emilie.
Kdyby šlo o geopolitiku, možná by to skončilo kompromisem. Ale tady šlo o princip. O kontrolu nad něčím, co ještě můžou ovlivnit.
Vlastimil ovladač popadl. Emilie ho chytila za zápěstí. V tu chvíli jsem se vydala směrem k nim, už s připravenou větou o respektu a sdílení.
Nestihla jsem ji doříct.
Emilie, ve snaze vytrhnout mu ovladač, zavadila loktem o vlastní hrnek. Hrnek s čajem se převrátil. Vlastimil ucukl. Ovladač vyletěl do vzduchu jako špatně hozený granát.
A pak to přišlo.
Zvuk, který nikdy nezapomenu. Tiché „klap“.
Paní Emilie si sáhla do pusy. V ruce držela horní protézu.
Na sekundu bylo ticho. To husté, absurdní ticho, kdy si mozek není jistý, jestli se má bát, nebo smát.
„On mi vyrazil zub!“ vykřikla nakonec.
„Já nic!“ bránil se Vlastimil, držíc stále ovladač jako důkaz neviny.
Protéza mezitím dopadla na zem a s drobným plastovým zvukem se rozlomila.
A já tam stála, profesionálka s kurzem krizové intervence, a přemýšlela, jestli mám nejdřív řešit konflikt, nebo sbírat zuby.
Vybrala jsem zuby.
Emilie začala plakat. Ne kvůli bolesti. Kvůli ponížení. „Teď budu vypadat jak čarodějnice,“ vzlykala bezzubě, což situaci dodávalo groteskní rozměr, který byl téměř nesnesitelný.
Vlastimil náhle ztratil bojový výraz. „Já jsem nechtěl…“
„Vy jste mi zničil úsměv!“ obvinila ho.
A bylo to tady. Nešlo o seriál. Nešlo o zprávy. Šlo o důstojnost.
Odvedla jsem Emilii do koupelny, opláchla jí obličej, uklidnila ji. Mezitím kolegyně zabavila ovladač a televizi vypnula úplně. Největší symbol moci zmizel ze scény.
„Podívejte se na mě,“ řekla jsem jí jemně. „To spravíme. Zítra zavoláme zubaři.“
„A dnes?“ špitla.
„Dnes se budeme smát bez zubů. A je to povinné.“
Vrátily jsme se do jídelny. Vlastimil seděl zkroušeně. Ovladač ležel přede mnou na stole jako konfiskovaná zbraň.
„Pane Vlastimile,“ začala jsem, „máte něco, co byste chtěl říct?“
Polkl. „Promiňte.“
Emilie si odfrkla. Pak, navzdory všemu, se jí koutky zvedly. Bezzubý úsměv je zvláštní. Upřímnější. Syrovější.
„Tak si ty zprávy pusťte,“ řekla nakonec. „Aspoň uvidím, že svět je horší než my.“
A pak se stalo něco nečekaného. Někdo se zasmál. Nejprve tiše. Pak další. Smích se šířil místností, přerušovaný Emilčiným šišláním a Vlastimilovým rozpaky.
Smích, který vzniká jen tehdy, když už jste příliš unavení na to, abyste byli uražení.
Zbytek odpoledne proběhl klidně. Televize hrála tiše. Ovladač zůstal u mě. Symbolicky i prakticky.
Večer jsem psala záznam do dokumentace. „Incident při sledování televize. Poškození zubní náhrady.“ Úřední jazyk je chladný. Nezachytí slzy ani smích. Nezaznamená, jak ten plastový zub odhalil víc než jen dásně.
Na oddělení jsou bitvy každodenní. O jídlo, o pozornost, o místo u stolu. Ale tahle měla něco navíc. Připomněla mi, jak málo stačí k tomu, aby se lidé cítili zranitelní.
A jak rychle se z války může stát komedie.
Když jsem odcházela domů, Emilie na mě zamávala. Bezzubě, ale statečně. Vlastimil jí držel hrnek, tentokrát pevně a opatrně.
Bitva o ovladač skončila jedním vyhozeným zubem. Ale možná jsme ten den vyhráli něco jiného.
Naučili jsme se, že i když se pereme o kanály, pořád jsme jen parta křehkých lidí, co se snaží přežít další úterý.
A že někdy stačí vypnout televizi, aby se zapnul smích.
