Článek
Noční má svoje zákony. Ticho, které hučí víc než vysavač. Tlumená světla. Kroky, co znějí jako výčitky svědomí. A kafe. Kafe je náboženství, svátost i pracovní pomůcka v jednom.
Ten večer začal nevinně. Předávka, pár vtípků o tom, kdo co nestihl, klasická směna. Pan Novotný byl neklidný, paní Božena chtěla třikrát na toaletu během hodiny a pan Karel si spletl tlačítko na přivolání s ovladačem. Rutina.
Ve 22:47 jsem si šla udělat první hrnek. Silný, černý, bez cukru. Takový, co vám stáhne žaludek a rozšíří zorničky. Otevřu dózu. Dno na mě zírá jako prázdný hrob.
„To je vtip,“ zamumlám.
Není.
Tři lžičky. Na celý zbytek noci. Pro dvě pečovatelky a jednu sestru, která tvrdí, že kafe nepije, ale mizí jí nejrychleji.
V tu chvíli se z pokoje číslo pět ozve alarm. Jdu tam. Pan Novotný lapá po dechu, saturace klesá. Profesionální režim naskočí. Zvednout, zkontrolovat, zavolat sestru. Všechno běží jak má. Tělo ví, co dělat, i když hlava už pomalu vypovídá službu.
Zvládneme to. Stabilizujeme ho. Ticho se vrátí.
Vrátím se do sesterny. Dívám se na dózu. Tři lžičky. Rozdělíme je jako válečné příděly.
„Jedna teď, jedna ve dvě, jedna v záloze,“ navrhnu.
„A co když někdo umře?“ zeptá se kolegyně.
Podívám se na ni. „Tak ho budeme oplakávat bez kofeinu.“
Černý humor je naše energetická tyčinka. Bez něj bychom se sesypaly rychleji než vozík s prádlem na špatné brzdě.
Ve 01:15 paní Božena skutečně umírá. Ne dramaticky. Žádné poslední velké věty. Jen tiché vydechnutí. Kontrola, potvrzení, telefonát lékaři. Papíry.
Stojím u její postele a v hlavě mi běží jediná myšlenka: Neměla jsem si dát tu druhou lžičku už teď?
Zní to hrozně. Vím. Ale po osmi nočních v řadě začne mozek fungovat jako starý počítač – pomalu, hlučně a jen na záložní baterku.
Když tělo odvážejí, hodiny ukazují 02:03. Kritická zóna. Čas, kdy se realita rozpadá na drobky a vy si nejste jistí, jestli jste si umyli ruce, nebo jen mysleli na to, že jste si je umyli.
Jdu do kuchyňky. Otevřu všechny skříňky. Nic. Jen heřmánkový čaj. Heřmánek je výsměch. Heřmánek je to, co dáváte dětem před spaním. Já nechci spát. Já chci přežít.
„Zkus automat dole,“ navrhne sestra.
Automat dole vydává nápoj, který má ke kávě asi tak blízko jako nemocniční pudink k čokoládě. Ale beru kelímek. Piju. Cítím spíš zoufalství než kofein.
Ve 03:40 se rozezní další zvonek. Tentokrát falešný poplach. Pan Karel si chtěl jen popovídat. „Nemůžu spát,“ říká.
„Já taky ne,“ odpovím a posadím se k němu.
Vypráví mi o své ženě. O tom, jak spolu pili kafe každé ráno v šest. Silné, turek, lógr až na dně. „Bez kafe se den nerozjede,“ říká.
Chci se smát i brečet zároveň. „To mi povídejte.“
Držím ho za ruku a myslím na to, že někde mezi smrtí paní Boženy a jeho vzpomínkami je obyčejná lidská potřeba – být vzhůru, být při tom, když se něco děje.
Ve 04:15 přichází mikrospánek ve stoje. Opřu se o zeď a na vteřinu vypnu. Zdá se mi o obrovské plechovce kávy, která se na mě směje. Probudí mě vlastní hlava, jak mi klesne dopředu.
„Ještě dvě hodiny,“ šeptám si.
V pět ráno začíná předúsvitové šílenství. Výměna plen, ranní hygiena, první léky. Těla, která se probouzejí, a my s nimi. Bez kofeinu je to jak plavat v betonu.
Když konečně dorazí ranní směna, vpadne do sesterny s čerstvou zásobou kávy. Velké balení. Nové. Plné.
Dívám se na něj jako na svatý grál.
„Došlo?“ zeptá se jedna z nich nevinně.
Jen kývnu. Nemám sílu na ironii.
Odcházím domů se směsí únavy, smutku a absurdního vítězství. Jedna paní zemřela. Jeden pán si zavzpomínal. A my jsme přežily bez pořádné dávky kofeinu.
Lidi si myslí, že největší drama na našem oddělení je umírání. Že nás ničí poslední výdechy a ticho po nich.
Pravda? Největší drama je ve tři ráno, když zjistíte, že dóza je prázdná a před vámi je ještě půl noci plné křehkých těl a ještě křehčí trpělivosti.
Smrt je jistota. Docházející kafe je krize.
A já už si od té doby nosím vlastní zásobu. Protože profesionalita je důležitá. Ale kofein je přežití.
