Článek
Televize hrála příliš nahlas. Nebo příliš potichu. To záleží na tom, koho se zeptáte. Pan Král byl přesvědčený, že svět bez hlasitého komentáře sportovního přenosu ztrácí smysl. Já byla přesvědčená, že svět bez jeho řvaní by byl o poznání snesitelnější. Byla to jedna z těch filozofických debat, které začínají nevinně a končí existenciální krizí.
„Slečno, přidejte to! Vždyť neslyším rozhodčího!“ rozčiloval se a mával na mě ovladačem jako praporkem kapitulace.
„Pane Králi, je půl jedenácté večer. Ostatní chtějí spát,“ odpověděla jsem tónem, který má evokovat profesionalitu, ale ve skutečnosti připomínal učitelku v posledním týdnu školního roku.
Podíval se na mě s výrazem člověka, kterému jsem právě oznámila konec civilizace. „Spát? To budu mít dost času.“
Ano. Měl pravdu. Jen jsme tehdy ještě netušili, jak prorocká ta věta bude.
Pracuji jako pečovatelka už osm let. Viděla jsem všechno: slzy, smíření, rodinné války o dědictví i tajné zásoby čokolády v nočních stolcích. Smrt je u nás pravidelný host, chodí bez zaklepání a nikdy si nezapomene sundat boty. Ale většinou přichází tiše. Ten večer si přinesla dálkový ovladač.
Hádka eskalovala. On chtěl sport, já chtěla klid na oddělení. Nakonec jsme uzavřeli kompromis hodný diplomatů: zvuk na polovinu a titulky zapnuté. Pan Král brblal něco o úpadku společnosti a já si v duchu poznamenala, že až jednou budu ležet na lůžku já, zakážu všem přístup k televizi. Preventivně.
Kolem půlnoci jsem mu nesla léky. Seděl opřený o polštáře, oči přikované k obrazovce. Komentátor křičel o gólu, který změnil dějiny, a pan Král se nadechl, aby mi sdělil, že jsem mu málem zkazila život tím, že jsem chtěla ztlumit zvuk.
Ten nádech už nedokončil.
Nejdřív jsem si myslela, že mě ignoruje. To dělával. Takový pasivně-agresivní sport mezi námi. „Pane Králi?“ zkusila jsem znovu. Nic. Jen televize dál nadšeně informovala o vítězství, zatímco on zůstal podivně tichý.
Ten kontrast byl absurdní. Stadion jásal, komentátor řval, a přede mnou seděl člověk, který se rozhodl, že už žádný další zápas sledovat nebude.
Profesionální autopilot se zapnul. Zkontrolovat puls. Zavolat sestru. Zahájit postup. V hlavě jsem měla prázdno, jen jednu otravnou myšlenku: Teď si to s tím zvukem vyříkej sám.
Je to kruté? Možná. Ale černý humor je v naší práci bezpečnostní pás. Bez něj by nás první zatáčka poslala do příkopu.
Sestra přiběhla, lékař přijel, papíry se začaly hromadit rychleji než kondolence. Televize pořád běžela. Nikdo ji nevypnul. Všichni jsme byli příliš zaneprázdnění tím, že jsme řešili konec jednoho života, zatímco na obrazovce běžel zpomalený záznam vítězného gólu.
Nakonec jsem to byla já, kdo stiskl tlačítko vypnout. Ten malý černý obdélník měl víc moci než si připouštíme. Jedním kliknutím ticho. Jedním kliknutím konec přenosu. Kéž by to tak fungovalo i u lidí.
Když jsme ho ukládali, napadlo mě, že naše poslední slova byla o hlasitosti televize. Žádné moudré rozloučení, žádné odpuštění, žádné velké finále. Jen: „Přidejte to!“ a „To nejde.“
Možná je to vlastně symbolické. Celý život se snažíme něco zesílit – radost, úspěch, uznání – a zároveň tlumit to, co se nám nehodí. A pak přijde okamžik, kdy už nejde ani jedno.
Ráno jsem šla domů s pocitem, že jsem prohrála hádku, kterou už nemůžu vyhrát. V šatně jsem si sundala uniformu a s ní i profesionální výraz. Zůstala jen únava a zvláštní směs smutku a absurdity.
Vyprávěla jsem to kolegyni další den. „Umřel mi na směně,“ řekla jsem. „Ale nejdřív jsme se pohádali o televizi.“
Zasmála se. Ne proto, že by to bylo vtipné. Ale protože přesně ví, jaké to je. Jak se velké věci dějí mezi těmi malými. Jak se smrt nevejde do patosu a radši si vybere moment, kdy řešíte ovladač.
Od té doby dávám pacientům ovladač bez řečí. A když si někdo stěžuje, že je to moc nahlas, jen pokrčím rameny. Nikdy nevíte, která hádka bude poslední.
A někdy, když jdu v noci kolem prázdného pokoje, skoro slyším ozvěnu komentátora a jeho rozhořčený hlas. Možná si ze mě vesmír dělá legraci. Možná je to jen moje hlava, která si potřebuje připomenout, že i v těch nejdramatičtějších chvílích zůstává život směšně obyčejný.
Umřel mi na směně. A já si z toho odnesla ponaučení, které se do žádné učebnice nevejde: nikdy nepodceňuj sílu poslední věty. Zvlášť když se týká televize.
