Článek
Pondělky bývají nejhorší. Víkendové návštěvy odjedou, kytky vadnou a realita se vrací i s plnou dávkou léků v plastových kelímcích. Já nastupuju v šest ráno, kafe studené, nálada horší. Oddělení B už bublá jako hrnec se segedínem v kuchyňce.
Segedín je kapitola sama pro sebe. Vůně kysaného zelí se mísí s dezinfekcí a vytváří aroma, které by mělo být patentované jako „Eau de LDN“. Pacienti se dělí na dva tábory: ti, co se těší, a ti, co tvrdí, že je to biologická zbraň.
Pan Vacek hlásí už od snídaně, že si dá dvě porce. Paní Milada tvrdí, že po zelí umře. Ironie si brousí kosu.
Do toho přichází první drama. Za plentou číslo tři se ozývá podezřelé šustění. Ne papíry. Ne inkontinenční pomůcky. Šustění s ambicí. Vstupuju bez klepání, protože na oddělení B se klepe jen symbolicky.
Pan Karel, 82, a paní Alena, 79, se snaží o něco, co by se dalo nazvat intimitou, kdyby to neprovázelo pípání monitoru a vrzání polohovací postele. Oba mají kyslíkové brýle, které se do sebe zamotaly jak vánoční světýlka.
„My jen cvičíme,“ vyhrkne Alena.
„Kardio,“ dodá Karel a lapá po dechu.
V duchu si říkám, že jestli je tohle kardio, tak budeme mít místo rehabilitace rovnou resuscitaci. Nahlas jen suše poznamenám, že kyslík není afrodisiakum a že segedín se podává až v poledne, ne teď.
Sex na oddělení dlouhodobé péče není romantika. Je to logistická operace. Odpojit hadičku, posunout stojan, zkontrolovat katétr. Vášeň tu má podobu opatrného manévrování mezi diagnózami. A přesto je tam. Syrová, tvrdohlavá, směšně statečná.
V deset dopoledne zvoní pokoj číslo sedm. Paní Milada. Ta, co měla po zelí umřít.
Leží klidněji než obvykle. A to je vždycky špatné znamení.
„Paní Milado?“ Žádná odpověď. Jen ticho, které přehluší i kuchyňský mixér.
Profesionální režim naskočí rychleji než mikrovlnka. Kontrola dechu. Puls. Volání sestry. Procedura. Mezitím kuchyň hlásí, že segedín je hotový.
Smrt si nevybírá poetické momenty. Přichází mezi druhou dávkou antibiotik a hádkou o ovladač. Přijde si, vezme si a nechá po sobě jen papíry k vyplnění a postel, kterou je třeba převléct.
Když odvážejí tělo, míjíme pana Vacka, který se ptá, jestli ta druhá porce platí i dnes.
Oddělení B má zvláštní talent vrátit vás z existenciální propasti zpátky na zem během tří vět.
V poledne rozdávám segedín. Vůně je těžká, skoro slavnostní. Někteří jedí s chutí, jiní se v tom jen rýpou. Život jde dál, i když o dveře vedle skončil.
Karel s Alenou sedí u stolu vedle sebe. Drží se za ruce pod ubrusem. Nenápadně, ale dost pevně. Možná víc než kdy dřív. Smrt má zvláštní schopnost zvýraznit barvy. I ty vybledlé.
„Slečno,“ říká Karel s plnou pusou, „myslíte, že je hřích chtít ještě trochu radosti?“
Podívám se na něj. Na jeho vrásky, na třesoucí se prsty, na kyslíkovou hadičku, která mu dělá kolem tváře téměř svatozář.
„Na oddělení B?“ odpovím. „Tady je hřích jen studený segedín.“
Zasmějí se. A já taky. Černý humor je tu měna. Bez něj by se oddělení zhroutilo pod vahou diagnóz.
Odpoledne píšu zprávu o úmrtí. Úřední jazyk je sterilní. Žádná zmínka o tom, že Milada ráda nadávala na zelí. Žádná poznámka o tom, že ještě ráno tvrdila, že to nepřežije. Jen čas, datum, podpis.
Mezitím za plentou znovu šustí. Tentokrát tišeji. Opatrněji. Jako by si láska dala pozor, aby nerušila smrt.
Když končím směnu, cítím na sobě směs dezinfekce, papriky a únavy. Pondělí na oddělení B. Smrt, sex a segedín. Všechno v jednom hrnci, pomalu dušené na mírném ohni.
Lidi si myslí, že naše práce je jen o koncích. Ale není. Je o těch směšných, trapných, vášnivých pokusech žít navzdory kapačkám a jídelníčku.
Zítra bude zase něco jiného. Možná guláš. Možná další hádka. Možná další ticho, které přehluší i mixér.
A já tam budu stát s vozíkem plným léků a sarkasmem jako štítem. Protože na oddělení B je i brutální realita jen další položka v rozpisu směn.
