Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ, co běhá po ezoterických salonech. Horoskopy jsem četla spíš pro zábavu, taroty mi přišly jako hezké obrázky a „energie vesmíru“ jsem brala s rezervou. Jenže kamarádka měla narozeniny a dostala poukaz ke kartářce. Sama se bála jít, tak mě přemluvila, ať jdu s ní.
„Aspoň se zasmějeme,“ říkala.
„Bude to sranda.“
Byla.
Aspoň do chvíle, než jsem si sedla naproti té ženě.
Byla nenápadná. Žádný turban, žádné svíčky, žádné dramatické kulisy. Obyčejný byt, malý stůl, balíček karet. Usmívala se klidně, skoro unaveně. Nehrála si na mystiku. O to víc mi byla nepříjemná.
Nejdřív mluvila obecně. Práce, únava, životní změna, vnitřní napětí. Všechno takové ty věci, které sedí na každého. V duchu jsem se usmívala. Typická studená četba. Nic konkrétního.
Pak se ale zarazila.
Podívala se na karty, pak na mě a řekla:
„Vy tady máte hodně silnou energii třetí osoby.“
Zasmála jsem se.
„Jako že někdo do vztahu kecá?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne. Jako že ve vašem vztahu někdo třetí reálně je.“
A v tu chvíli mi ten smích ztuhl.
Začala mluvit pomalu. Klidně. Bez dramat. Říkala, že ta žena není náhodná. Že to není krátký flirt. Že to trvá delší dobu. Že je to někdo, koho znám. Ne osobně, ale jménem.
Měla jsem chuť se zvednout a odejít. Říct, že je to blbost. Že mi nic není. Že si to tahá z prstu.
Jenže pak řekla větu, kterou jsem slyšet nechtěla.
„Ta žena je pracovně napojená na vašeho partnera. A ví o vás víc, než byste si myslela.“
Začalo se mi potit čelo.
Můj partner pracoval v malé firmě. Tým asi deseti lidí. Jedna kolegyně. Mladší. Milá. Vždycky se mi zdála až přehnaně přátelská. Párkrát jsme se potkaly na firemním večírku. Věděla, jak se jmenuju. Ptala se, jak se máme. Jak se máme doma. Co děláme o víkendech.
Tenkrát mi to přišlo normální.
Teď mi to přišlo nepříjemné.
Kartářka pokračovala:
„Vy už to tušíte. Nevědomě. Proto jste tady.“
To mě dorazilo.
Nikdy jsem neměla konkrétní důkaz. Jen pocity. Intuici. Občasný stísněný pocit, když mi partner ukazoval zprávy. Zvláštní úsměv, když mluvil o práci. Fakt, že ta kolegyně znala detaily z našeho života, které jsem jí nikdy neřekla.
Ale vždycky jsem to zaháněla. Nechtěla jsem být hysterická. Nechtěla jsem být žárlivá. Nechtěla jsem si vymýšlet.
A teď mi cizí žena s kartami v ruce popisovala něco, co jsem se sama bála vyslovit.
Zeptala jsem se jí, jestli to skončí.
Podívala se na karty a řekla:
„Záleží na tom, jestli chcete znát pravdu, nebo zůstat v klidu.“
Ta věta byla horší než samotná nevěra.
Protože mi došlo, že někde hluboko už pravdu vím. Jen ji nechci slyšet nahlas. Nechci ji vidět. Nechci ji řešit.
O pár dní později jsem se podívala do partnerova počítače. Poprvé za celý vztah. Ne ze zvědavosti. Spíš z nutkání. Jako bych potřebovala potvrdit něco, co už ve mně bylo.
Našla jsem konverzace. Ne otevřeně erotické. Spíš dlouhé. Intimní. Denní. Plné narážek, vtipů, sdílení, fotek z práce. Emoce. Blízkost. Plány.
Nebyla to jednorázová aféra.
Byl to paralelní vztah.
A nejhorší bylo, že ta žena opravdu věděla o mně všechno. Jak se jmenuju. Kde bydlím. Co studuju. Jaké mám problémy. Jak se hádáme. Co mám ráda. Co mě trápí.
Byla ve stejném příběhu jako já. Jen z jiné strany.
Šla jsem za kartářkou ze srandy.
Odešla jsem s informací, která mi rozložila realitu.
Ne proto, že by mi předpověděla budoucnost.
Ale proto, že mi pojmenovala něco, co jsem už dávno cítila.
A nejděsivější na tom nebylo, že to věděla ona.
Nejděsivější bylo, že jsem to celou dobu věděla i já.
Jen jsem potřebovala, aby mi to řekl někdo cizí. Nahlas. Bez emocí. Bez lží.
Někdy nejhorší pravdy nepotřebují karty.
Stačí, že se konečně přestaneme tvářit, že nic nevidíme.
