Článek
Když se dnes dívám zpátky na naše společné fotky, je mi skoro fyzicky špatně. Ty úsměvy. Ty popisky plné srdíček. Ty komentáře od kamarádek: „Vy jste tak krásní!“ „Chtěla bych takový vztah.“ „Závidím!“
A já jim na to vždycky odpovídala: „Je to o štěstí, holky.“ Nebo: „Když se dva milují, všechno jde.“
Jenže pravda byla úplně jinde.
S Davidem jsme spolu byli tři roky. Na začátku to byla pohádka. Pozornost, dárky, zprávy každou hodinu, pocit, že jsem střed jeho vesmíru. Přesně ten typ muže, který vás donutí věřit, že jste konečně našla „toho pravého“.
Jenže postupně se něco změnilo. Ne naráz. Ne dramaticky. Plíživě. Nenápadně. Začal být podrážděný. Kritický. Ironický. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Smála jsem se moc nahlas. Oblékala se moc vyzývavě. Byla jsem moc citlivá. Nebo naopak málo vděčná.
Nejdřív jsem si myslela, že má špatné období. Práce. Stres. Únava. Omlouvala jsem ho. Sama před sebou i před ostatními. Když mi kamarádky říkaly, že se ke mně chová divně, odpovídala jsem: „Neznáte ho tak jako já.“
A hlavně jsem dál postovala fotky. Dál jsem psala o lásce. Dál jsem hrála roli ženy, která má všechno.
Realita doma ale byla tichá. Studená. Plná napětí. Přestali jsme spolu mluvit o věcech, které mě trápily, protože každá taková debata skončila hádkou. Nebo ještě hůř – zesměšněním.
„Ty zase dramatizuješ.“
„Máš se dobře, tak co řešíš?“
„Jiné by za takový vztah byly vděčné.“
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem fakt přecitlivělá. Možná mám moc vysoké nároky. Možná si vymýšlím problémy, které neexistují.
A tak jsem se ještě víc snažila. Byla jsem milejší. Tišší. Přizpůsobivější. Usmívala jsem se i tehdy, kdy se mi chtělo brečet. A na Instagram jsem přidávala další fotky s popisem „nejšťastnější žena na světě“.
Nikdo netušil, že ty fotky vznikaly často po hádkách. Po mlčení. Po večerech, kdy jsem seděla v koupelně a brečela potichu, aby mě neslyšel.
Zlom přišel na narozeninové oslavě mojí kamarádky. Všichni se smáli, pili víno, bavili se. David seděl vedle mě a celou dobu mě ignoroval. Když jsem se ho snažila zapojit do konverzace, odsekl mi před všemi: „Nech mě, nejsi střed vesmíru.“
Smáli se. Jako vtipu. Já taky. Ale něco ve mně se zlomilo.
Poprvé mi došlo, že už ani nepředstírám pro ostatní. Předstírám hlavně pro sebe.
Ten večer jsem šla domů sama. On zůstal. A mně se poprvé po dlouhé době ulevilo. Ne že by mě to nebolelo. Ale cítila jsem klid. Ticho bez napětí. Prostor nadechnout se.
Doma jsem otevřela sociální sítě. Pod poslední fotkou s ním jsem měla přes sto lajků. Komentáře o dokonalé lásce. O inspiraci. O ideálním páru.
A já seděla na gauči v teplákách, sama, s prázdným bytem a plnou hlavou.
Najednou mi došlo, jak obrovskou lež jsem vlastně žila. Nejen vůči světu. Ale hlavně vůči sobě. Držela jsem se obrazu dokonalého vztahu tak křečovitě, že jsem ignorovala všechno, co mi ubližovalo. Jen abych nemusela přiznat, že to nevyšlo. Že jsem se spletla. Že jsem si vybrala špatně.
Rozešli jsme se o pár týdnů později. Bez velkých scén. Bez dramat. Prostě jsem jednoho dne už neměla sílu dál hrát roli šťastné ženy v nešťastném vztahu.
A víte, co bylo nejhorší? Reakce okolí.
„To jsem vůbec netušila.“
„Vždyť jste působili tak zamilovaně.“
„Vy jste byli ideální.“
Usmívala jsem se a přikyvovala. Protože jsem to byla já, kdo ten obraz vytvořil. Já jsem všem tvrdila, že mám dokonalý vztah. Já jsem jim nedala šanci vidět pravdu.
Dnes už na sociální sítě skoro nepřidávám fotky ze vztahů. Ne proto, že bych byla méně šťastná. Ale proto, že jsem pochopila jednu věc: skutečné štěstí nepotřebuje důkazy. A opravdová láska se nemusí obhajovat před cizími lidmi.
Tvrdila jsem všem, že mám dokonalý vztah. A realita mě dohnala ve chvíli, kdy jsem si konečně dovolila přiznat, že dokonalý nebyl. Byl jen krásně naaranžovaný. Jako výloha, za kterou je prázdný obchod.
