Článek
Říkáte si, proč jsem raději nenatočil video, když je to dnes tak strašně in? Důvodů je několik. Ten nejzásadnější je, že nejsem zcela fotogenický. Druhý důvod je, že mluvím rychleji, než je pro videa vhodné, což by předávané informace degradovalo. Třetí pak je, že existuje spousta lidí, kteří se na videa dívat nemohou nebo se jim pak ty informace v nich obsažené špatně hledají. Ti třeba ocení, když jim někdo nabídne psanou alternativu. A poslední důvod je, že jsem tak trochu grafoman. :)
Rád bych vám zde v několika dílech popsal mou osobní zkušenost s přechodem z klasického spalovacího vozidla na vozidlo čistě elektrické. A některé z vás možná inspiruju k tomu, abyste se této změny nebáli a třeba si nějaký ten elektromobil pořídili též. Ale to hodně předbíhám.
Určitě se v diskusích objeví spousta hejtrů, ale těmito texty mířím především na ty přemýšlivé a zároveň váhavé, kteří si dokáží spočítat náklady a třeba kvůli tomu, že nebydlí v rodinném domě se bojí přechodu na elektromobil (což byl ostatně i můj případ).
Předně by bylo fér se krátce představit.
Považuju se za muže ze střední třídy, který bydlí s manželkou a dvěma dětmi v paneláku na pražském sídlišti, má stálou práci se stabilním, lehce nadprůměrným příjmem. Je mi 46 let a až do roku 2024 jsem od doby, po kterou jsem vlastnil auta, jezdil výhradně vozidly na benzín. Nepovažuju se za žádného technického experta, ani nejsem kutilský typ. Taktéž nemám ve svém okolí někoho, kdo by mi byl ochotný za mrzký peníz spravovat má dosavadní vozidla, takže jsem byl téměř vždy odkázán především na autorizovaná servisní střediska.
Má řidičská historie je následující.
Vyjma prvních přibližně tří let od získání řidičáku, jsem jezdil vozy jen jedné značky. Asi to nebude nic proti ničemu, když řeknu, že se jednalo o vozy jihokorejské automobilky.
První vůz byl kupovaný jako ojetý, další tři pak jako nové. Díky covidu jsem od roku 2020 přišel o citelnou část příjmu a tak můj do té doby fungující model, tj. koupit nové, jezdit tři roky a ještě v záruce prodat, musel ustoupit potřebě finančního přežití. A tak jsem poslední auto měl 8 let a začal pociťovat to, co jsem do té doby neznal. Dražší servisní prohlídky a hlavně, závada, jejíž rozpočet mi v „autorizáku“ spočítali na částku 100.000,- (samozřejmě po záruce, takže zacvakat pěkně ze svého). Abych se dalším nesmyslným výdajům vyhnul, rozhodl jsem se „kousnout“ a i přes stále ne příliš ideální finanční situaci pořídit auto jiné a ideálně od jiné automobilky.
Tolik ve zkratce mé řidičské curriculum vitae a nyní již zpět k tématu.
Když se na trhu objevila první čistě elektrická auta, byl jsem vůči nim velmi skeptický. Zařadil jsem se do dlouhé řady hejtrů, kteří používají, dnes už bych řekl, úsměvné argumenty, proč je elektromobil úplně k ničemu (podle jejich světonázoru). Více méně jsem tento segment vozidel nijak zvlášť nesledoval. Vždycky, když se v médiích objevila zmínka o tom, že nějaká automobilka přišla s novým čistě elektrickým modelem, jen jsem si tak opovržlivě prsknul pod vousy a tím to pro mě končilo.
Pak si jednoho dne kolega z práce pořídil čistě elektrické auto jedné americké automobilky. To bylo moje první opravdové setkání s BEV. Samozřejmě jsem se mu náležitě vysmál, tak jak to pravý „petrolhead“ musí udělat. A zase bylo nějakou dobu ticho po pěšině.
Na podzim roku 2022 však přišel první bod zlomu.
Objevil jsem onehdy jeden „samo-domo“ servis, kam jsem se rozhodl jezdit se svým posledním jihokorejcem místo autorizovaného servisu. Byl však umístěn ve velmi špatně dostupné lokalitě, shodou okolností asi kilometr od trasy, kterou výše zmíněný kolega s elektromobilem jezdí do/z práce. Jelikož jsem tvor od přírody strašně líný, domluvil jsem se s ním jednou, že mě cestou do práce nabere na palubu svého „baterkáče“, abych se vyhnul cestování příměstskou MHD. Jelikož je to fajn kolega, který nenechá kamaráda v bryndě, neměl s tím problém. A tak jsem po předání svého auta servisákovi, přesednul k němu a vyrazili jsme vstříc novým pracovním výzvám. První, co mě trochu zarazilo, jelikož jsem na to nebyl absolutně zvyklý, bylo ticho. Že nebude auto hlučné jsem čekal. Ale že v něm bude až takové ticho, to mě trochu vyvedlo z míry. Čelist mi pak spadla vzápětí při výjezdu z obce. Kolega mi dal pocítit sílu svých necelých 500 plnokrevníků, a to, jak mě dvě tuny vážící auto zamáčklo do sedačky, to bylo teda něco (nejsem žádný drobeček, 190cm, 110kg). A to vše v naprostém tichu. Žádná oblaka smradlavého a rakovinotvorného dýmu za námi. Žádné řvaní motoru a hluk uvnitř. Jen ševelení větru kolem oken. A tak jsem, jakožto milovník svižné jízdy, začal vyzvídat.
Kolik platíš za servis? Kolik tě stojí nabíjení? Kolik najedeš na jedno nabití?
Na všechny mé všetečné otázky trpělivě odpovídal. V tu chvíli mi to ještě nepřišlo jako dobrý nápad, pořizovat BEV, ale jistou dávku pochybnosti o tom, že spalovací auta jsou jediný správný způsob dopravy, ve mě zasel. Jako velké mínus jsem vnímal především to, že bydlím, jak jsem psal v úvodu článku, v paneláku. Kolega má dům s vlastní fotovoltaikou na střeše, takže tam je nabíjení auta trochu jiná pohádka. Nicméně, při dalších informacích o nových elektrických modelech jsem už žádná uplivnutí na zem nepředváděl a občas se aspoň na základní specifikace vozidla podíval.
Druhý bod zlomu přišel v září roku 2023. Na mém tehdy sedmiletém jihokorejci odešla spojka v automatické převodovce. Jak jsem již zmínil, opravu mi „chlapci“ z autorizáku odhadli na 100.000,-. Nakonec jsem se na opravě dohodl s mistrem mechanikem v samo-domo servisu, kde mě oprava vyšla na 60.000,-. Nejenže jsem byl cca 1,5 měsíce bez auta, ale také o značnou sumu peněz lehčí. V tu chvíli už jsem věděl, že po opravě bude muset jihokorejec pryč. Nechtělo se mi řešit kolotoč následných závad,nesmyslných oprav a báh ví kolika vyhozených peněz. Osobní finanční situace se trochu zlepšila, tak jsem mohl začít pokukovat po jiných autech. Nejprve po nových, pak po ojetinách. Kdo někdy kupoval ojetinu tak ví, že značné procento aut má skryté závady, zamaskované totálky a především „vylepšený“ kilometrový nájezd. S nadsázkou se dá říct, že si koupíte tak trochu lepší vrak za cenu pomalu nového auta. Mám malé děti a tak jsem nechtěl jejich zdraví a život ohrožovat zlodějskými manýry některých bazarníků a soukromých prodejců. Jenže, jak z toho ven? Čas běžel, jihokorejec stárnul a opět hrozilo, že se něco „vysype“. Jelikož se s výše zmíněným kolegou známe přes dvacet let, tak jsem s ním zapředl jednou z kraje roku 2024 hovor na téma BEV ve městě. Jeho tvrzení bylo, že by se mělo dát existovat bez problémů, ale jen tak bez jakékoliv přípravy koupit BEV mi přišlo jako velké riziko. Potřeboval jsem si to buď osahat nebo mít informace od někoho, kdo bydlí také ve městě.
Třetí bod zlomu nastal v květnu 2024. Měli jsme s manželkou 10 let od svatby, naplánovali jsme si hlídání dětí a čtyřdenní výlet do hotelu se Spa kousek za Vídní s tím, že budeme denně dojíždět do Vídně, abychom ji trochu „prochodili“. A tak jsem se rozhodl to pojmout jako test elektromobilu. Vytvořil jsem si účet na jedné půjčovně, kde si auta půjčujete přímo od majitelů a vybral jsem si na tuhle cestu Teslu Model 3 Long Range z roku 2019 (jedna z prvních „trojek“, kterou šlo v Evropě koupit) a s dokoupeným Acceleration Boostem, tedy z 0 na 100 za nějakých 3,5 sekundy. Kapesní raketa, jinak to asi ani nejde nazvat. Shodou okolností šlo taky o auto patřící pánovi, který bydlí na Smíchově, tedy stejně jako já v městské aglomeraci. A tak jsme při vrácení auta na tohle téma debatovali poměrně dlouho, za což mu tímto ještě jednou děkuju. Informací od kolegy z práce jsem měl už také celkem dost (a dodnes spolu na téma našich aut vedeme uživatelské debaty a jemu taktéž patří velký dík za to, že mě tím obdobím přechodu ze spalováku do EV provedl), ale přeci jen, jak jsem psal, on bydlí v rodinném domě s možností nabíjení z fotovoltaiky, což mě by si netýkalo a byl bych odkázán jen na síť veřejných nabíjecích stanic.
Dozvěděl jsem se vše podstatné, jak přežít s elektroautem v městské džungli. Před samotným vrácením jsem ještě stihl svézt obě děti a další členy nejbližší rodiny. Drtivá většina byla nadšená, zejména děti si užívaly to brutální zrychlení a samozřejmě tablet, na kterém nemohou chybět gamesy, což je potěšilo snad ze všeho nejvíc.
Několik dní jsem si pak dal čas na utřídění myšlenek a hlavně na vyřešení několika problémů spojených s provozem elektromobilu mimo pohodlí rodinného domu.
Jednalo se hlavně o otázku č. 1, tzn. kde budu nabíjet? 300m od bytu mám supermarket s nabíječkou. Přímo v práci nabíjet sice lze, ale za naprosto nesmyslnou cenu. Nicméně, kilometr vzdušnou čarou je nákupní centrum, kde jsou nabíječky několika poskytovatelů, takže v případě nouze by se dalo nabíjet tam.
Otázka č. 2 byla, kolik mě bude stát servis auta. Kolega má své auto v tovární záruce, protože jej kupoval jako nové. Já jsem věděl, že nové si nebudu moci dovolit, takže otázka byla, jak moc budu krvácet na servisních nákladech. Podle kolegy to měly být marginální sumy, což se později i potvrdilo, ale k tomu se dostanu v některém z dalších dílů.
Poslední otázkou byl rozpočet. Stanovil jsem si sumu 800.000,-. Věděl jsem, že jihokorejce budu moci ještě prodat za nějakých 150-200tis.Kč, zhruba 100tis. jsem mohl dát ze svého a na zbytek jsem si plánoval vzít úvěr.
Základní otázky jsem měl vyřešené, dal jsem se tedy do hledání vhodného auta a tak začala moje transformace z petrolheada na elektromobilistu.
Co nabídne další díl?
Jak jsem si našel svůj elektromobil, celý proces jeho koupě, dovozu a předání a také absolvování prvního dlouhého výletu s novým „členem“ rodiny.
Závěrem mi dovolte vás požádat o podporu. Pokud vám článek přijde zajímavý, podělte se o odkaz na něj se svými přáteli a známými, prosím. Předem díky.
