Článek
Když se vaše dítě objeví ve videu, které propaguje politika, kterého odmítáte,
něco se ve vás přepne. Měla to být jen recese. Legrace. Děti se chtěly vyfotit s někým, kdo je teď „všude“, pro pobavení, pro moment, z recese. Fotka zůstala v telefonu – nebo to tak aspoň mělo být. Jenže někdo to natočil, sestříhal a použil. Z role pozorovatele, který nevěřícně sleduje vládu v krizi týden po volbách, se najednou stáváte součástí cizí kampaně. Jste v tom.
Někteří lidé si ani neuvědomují, jak moc se jich politika dotýká. Dokud se jich nedotkne opravdu. Mísil se ve mně vztek a nevěřícnost – jak je tohle možné? Jak si někdo dovolí natočit cizí dětí a vložit to do propagačního klipu?
Fanoušci, co tisknou trička
Video už nějakou dobu na internetu bylo a nasbíralo stovky tisíc zhlédnutí. Profil, který ho sdílel, se tvářil jako fanouškovská stránka onoho kontroverzního politika.
Desítky tisíc sledujících, příspěvky s pečlivým vizuálem, odkazy na eshop s merchem, který se pojí s jeho jménem i s jehou hranatou estetikou. Stačilo pár kliknutí ve veřejných rejstřících a bylo jasné, že peníze z prodeje neskončí u fanoušků „hranatosti“– ale u těch, kteří kolem něj postavili celý malý byznys.
Fanouškovská stránka tak přestala působit spontánně – spíš jako prodloužená ruka kampaně, která se umí dobře maskovat. A čím víc jsem pátrala, tím víc jsem si uvědomovala, že tohle už dávno není o jednom videu, ale o kultuře, která nezná hranice.
Pocit, že lidé si mohou dělat, co chtějí, a dostat vás tam, kam chtějí – a zůstat přitom čistí. Stačí pár kliknutí a máte celý obraz. Veřejně dostupný. Jenže kolik lidí si dá tu práci kliknout o krok dál a začít pochybovat?
Když se ozvete
Když jsem video nahlásila na Instagram, dostala jsem po několika emailech jasnou odpověď. Instagram reagoval rychle. Nakonec i tvůrci videí – jejich email jsem musela vypátrat v obchodních podmínkách, protože na zprávy na fanpage ani TikToku nikdo nereagoval. Tam máte jen jednu šanci – stránka musí vaši zprávu přijmout, jinak vám nikdo neodpoví.
Když Instagram video přezkoumal, oznámil mi, že porušuje zásady komunity, konkrétně části o ochraně nezletilých osob, zveřejňování obsahu bez souhlasu, použití podoby v politických sděleních bez vědomí zúčastněných.
Video odstranili. Jenže mezitím obletělo internet. Deset dní, kdy byla tvář mého dítěte součástí kampaně, o které jsem já neměla ponětí.
Podle článku 8 GDPR je zpracování osobních údajů dítěte přípustné pouze se souhlasem zákonného zástupce. A podle § 84–90 občanského zákoníku nikdo nesmí bez svolení použít podobu jiné osoby k veřejnému šíření, zejména pokud tím může být zasaženo do její důstojnosti. Zákon je jasný. Jenže v online prostoru se stal něčím, co se aplikuje zpětně – až když se někdo ozve.
Zákon chrání, ale nehlídá
Je to smutně jednoduché: zákony existují, ale nefungují automaticky. Online prostor se řídí principem „opt-out“ — dokud se někdo neohradí, nikdo zásah do soukromí neřeší.
Lidé, influenceři nebo redakce mohou natáčet na veřejnosti, pokud jde o tzv. veřejný prostor – ulice, náměstí, akce, festival. Jenže zveřejnění je jiná věc než natáčení.
Jakmile je člověk poznatelný – tvář, hlas, jméno, typické znaky – zákon už vyžaduje souhlas, pokud nejde o veřejnou osobu. V praxi se ale většina lidí neozve. Často proto, že o tom ani neví, nebo si myslí, že s tím nejde nic dělat.
Platformy jako Instagram, TikTok či YouTube mají sice vlastní zásady, ale fungují reaktivně – tedy až po nahlášení. A pak teprve začíná právní nebo etická oprava reality.
Děti nejsou kulisa
Někdy mluvíme o dětech s patosem. Všechno pro ně. Naše budoucnost. Ochrana. Hodnoty. Ale chráníme je doopravdy?
Mladí se chtějí o politiku zajímat, jenže potřebují mít pocit, že ji mohou ovlivnit – ne že budou vytrženi z kontextu a použiti jako dekorace.
Jako důkaz „zájmu“. Těžko.
Jak jednoduše se z dětského úsměvu stane vylhaný obdiv, a z krátkého záběru „důkaz“, že mladí podporují „ikonického muže“. A přitom jim je spíše k smíchu a rodičům je do pláče.
Cena
Některé věci mi zůstávají v hlavě dlouho poté, co obraz zmizí z obrazovky. Třeba to, že se moje dítě stalo součástí propagandy člověka, který sám o dětech nic neví – ale s jejich obrazem zachází jako s dekorací. Lidé, kteří se opájí vlastní výjimečností, aniž by cítili zodpovědnost za svět, do kterého mluví.
Mluví o budoucnosti, kterou sami nikdy neponesou. Berou si do úst mladé lidi, používají jejich tváře, jejich energii, jejich smích – jako kdyby to všechno byla jen kulisa jejich ega.
Mám strach o budoucnost svého dítěte a jeho vrstevníků, pokud těmto lidem dovolíme dělat, co chtějí, a nevymezíme jasné hranice. Nejen proto, že jsou zranitelní, ale proto, že žijí ve světě, kde hranice mezi realitou, virtuální realitou a reklamou už dávno zmizela. Kde se smazává i hranice mezi pravdou a lží. Kde dospělí muži, ztraceni v narcistní iluzi, prodávají vlastní podobiznu na vonítku do auta za dvě stě korun, nebo tričko se svým obrazem za tisíc. A kupce si to vždycky najde. Jak se říká – všechno má svou cenu. Otázka je, kdo ji nakonec zaplatí.
Až příště kliknete
Nejde o jedno video. Jde o to, že jsme si zvykli používat cizí tváře jako dekoraci svých přesvědčení. Že dospělí lidé, kteří mají zodpovědnost a moc, přestali vnímat, že dítě není symbol ani součást jejich propagandy. Možná právě proto to píšu. Aby si člověk příště – až bude chtít kliknout, sdílet nebo něco sestříhat – vzpomněl, že za obrazem může být třeba dítě, které netuší, že se stalo součástí cizí hry.
A že to, co vypadá nevinně, může být ve skutečnosti všechno, jen ne nevinné.
Poznámka: Tento text není politickým prohlášením. Je to osobní zkušenost o hranicích, souhlasu a odpovědnosti .
