Článek
V Česku se o Istanbulské úmluvě mluví, jako by šlo o hororový film: zlověstný dokument, který přinese konec rodin, pohlaví i suverenity. Nikdo ji skoro pořádně nečetl, ale všichni mají jasno. Někdo tvrdí, že „zavádí 73 pohlaví“. Jiný, že „zruší otce“. A třetí se bojí, že „Brusel bude chodit po bytech a ptát se, jestli jste dneska mlátili manželku“.
Takže jak to vlastně je?
Co vlastně znamená gender
Co v úmluvě skutečně stojí (čl. 3, písm. c): „Gender označuje společensky vytvořené role, chování, činnosti a vlastnosti, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže.“
Jak si to někteří lidé překládají: „Gender = 72 nových pohlaví, chaos, zákaz růžových triček, deviace“ — pojmy a dojmy v náhodném pořadí, podle toho, co se zrovna hodí do debaty.
Realita: Úmluva jen říká, že násilí na ženách často pramení z naučených rolí — z přesvědčení, že žena má být například poslušná a muž má mít navrch. Muži loví mamuty, ženy hlídají oheň v jeskyni. To je ten „gender“. Ne ideologie, ale sociologie.
„Mění definici rodiny“
Někteří konzervativní poslanci a komentátoři tvrdí, že Istanbulská úmluva by „měnila definici rodiny“. Ve skutečnosti ale úmluva o rodině vůbec nemluví — ani ji nedefinuje, ani nemění její právní rámec. Mluví pouze o rovnosti mezi ženami a muži a o prevenci násilí.
Protože v Česku (stejně jako v Polsku či Lotyšsku) se slovo gender stalo symbolem ohrožení tradičních hodnot. Politici a aktivisté ho využívají jako nástroj mobilizace — „oni chtějí zrušit matky a otce“, „chtějí nám brát rodinu“, „chtějí převychovávat děti“.
Ve skutečnosti ale Istanbulská úmluva neříká nic o manželství, adopci ani rodičovství.
Jen žádá, aby stát chránil lidi před bitím, znásilněním, ponižováním a vyhrožováním — bez ohledu na to, jestli se to děje na ulici, v práci, nebo doma u večeře.
„Diskriminuje muže“
Článek 1, odst. 1–2: „Cílem úmluvy je chránit ženy před všemi formami násilí… Strany se zavazují podporovat rovnost mezi ženami a muži a aplikovat tuto úmluvu na všechny oběti domácího násilí.“
Jak si to někteří lidé překládají: „Chce to jen chránit ženy, chlapi jsou tu zase za zloduchy.“
Realita: Úmluva reaguje na to, že statisticky ženy častěji čelí domácímu a sexuálnímu násilí. Neříká, že muži nemají práva — říká, že stát má přestat přehlížet, proč jsou ženy ohroženější. Rozčilovat se, že úmluva diskriminuje muže, je jako zuřit, že mamografická osvěta diskriminuje prostaty.
„Všechno už máme v zákonech“
Článek 5: „Strany mají zajistit, aby státní orgány jednaly s náležitou péčí při předcházení, vyšetřování a trestání činů…“
Jak si to někteří lidé překládají: „Další papír z Evropy, zbytečná duplicita.“
Realita: Ano, v ČR už existují paragrafy proti domácímu násilí, znásilnění či týrání.
Ale úmluva se netýká jen paragrafů, týká se i přístupu. Aby policie oběť chránila hned, ne až po pohřbu. Aby stát zajistil azylové domy, krizové linky a školení.Aby už nikdo neříkal: „To si vyřešte doma.“
Tvrdit, že úmluva je zbytečná, protože už máme zákony, je skoro jako říkat:
„Nepotřebujeme hasiče, protože už máme pojištění proti požáru.“
„GREVIO – Brusel nám bude říkat, co máme dělat“
Články 66–70: „Zřizuje se skupina odborníků pro potírání násilí na ženách a domácího násilí (GREVIO), která monitoruje provádění úmluvy a předkládá doporučení.“
Jak si to někteří lidé překládají: „Brusel (nebo někdo podobný) nám bude diktovat zákony.“
Realita: GREVIO není soud ani komise EU. Nikoho netrestá, nic nenařizuje. Vydává doporučení. Píše třeba: „V zemi X je málo azylových domů, doporučujeme jich víc.“
To je celé. Bát se GREVIA je jako odmítat preventivní prohlídku u zubaře, protože „zasahuje do mé svobody jíst cukr“.
„Budeme muset přijímat migrantky“
Článek 60: „Strany uznají, že genderově podmíněné násilí může být považováno za formu pronásledování ve smyslu Ženevské úmluvy o uprchlících.“
Jak si to někteří lidé překládají: „Budeme muset přijímat migrantky z celého světa.“
Realita: Ne. Úmluva říká, že když někdo utíká, protože by ho doma zabili kvůli tomu, koho si vzal nebo kým je, stát má jeho žádost posoudit. Ne otevřít hranice — posoudit. To je rozdíl. A mimochodem, tohle pravidlo už dávno vyplývá z existujících mezinárodních dohod, které Česko podepsalo — třeba z Ženevské úmluvy o právu na azyl. Istanbulská úmluva to pouze potvrzuje, ne zavádí.
Konsent a ztracené kouzlo
Někteří se až pohoršují a tvrdí, že otázka „líbí se ti to?“ nebo „je to v pořádku?“ úplně zničí vzrušující moment. Ale pokud se kouzlo rozpadne ve chvíli, kdy se člověk zeptá, jestli jsi v pohodě, pak to nebyla vášeň — byl to nátlak. Souhlas není podepsaný formulář. Je to projev zájmu a respektu. A žádné „líbí se ti to?“ ještě žádnou tělesnou blízkost nezkazilo. A jestli některým ano, tak to je trochu znepokojivé.
Občas také zazní, že se muž už ani nemůže ženě nabídnout, že jí otevře dveře. Tohle přirovnání je ale jako míchat jablka s hruškami. Galantnost a respekt se navzájem nevylučují — jen se nesmějí zaměňovat za nárok.
A ještě jeden argument nebo víc?
Že toho budou migranti zneužívat. Že ženy takhle zničí muže. Že si to vymýšlejí.
Že jsou hysterky.
Tyhle věty se objevují pod skoro každým článkem o Istanbulské úmluvě, o znásilnění, o domácím násilí. Jako kdyby největší problém nebylo násilí, ale to, že o něm někdo mluví. Dostupné výzkumy dlouhodobě ukazují, že záměrně falešná obvinění představují jen zlomek všech případů — většina analýz uvádí hodnoty kolem dvou až šesti procent. Jinými slovy, nepravdivá obvinění jsou výjimkou, zatímco většina obětí naopak mlčí — ze strachu, studu nebo proto, že si nejsou jisté, jestli jim někdo uvěří.
A také proto, že nám zůstává typické: „Co by tomu řekli lidi.“
Za zavřenými dveřmi
Možná lidem na Istanbulské úmluvě nejvíc vadí to, že o násilí nutí mluvit nahlas. Že bourá naši oblíbenou českou zásadu: „Co se děje doma, tam taky zůstane.“ Máme to hluboko pod kůží. O rodině se nemluví. O problémech se šeptá, nebo se neříkají vůbec. Když už se řeknou, tak jen ve vlastní sociální bublině — u kávy, u vína, mezi „našimi“.
„Nech si to pro sebe.“
„To se stane.“
„Ujelo mu to.“
A tak se klepy šíří a oběť se stydí, až nakonec mlčí úplně.
Týrání žen, dětí, mužů i seniorů — to všechno se odehrává hlavně za zavřenými dveřmi. Není to naše věc. Ať si to vyřídí sami doma.Do jejich vztahu nevidíme a nic nám do něj není. „Nepleť se do toho.“
A to je přesně to, co Istanbulská úmluva ruší. Říká, že násilí není soukromá záležitost. Násilí je věc veřejná. Že stát má povinnost jednat, chránit, zasáhnout. Protože když se díváme jinam, násilí může pokračovat.
I ve školách, kde se učí „respektující komunikace“, slyšíme učitelky a mámy šeptat v kuchyňkách věty jako: „Já jsem máma, která svýho kluka občas uhodí. A on se pak srovná.“ A druhá přikyvuje: „Když máš kluky, jinak to nejde.“
Takový postoj tu pořád máme. Stejně zakořeněný jako přesvědčení, že facka je výchova, mlčení je síla a kontrola je láska. Jenže to není síla. To je strach, který se dědí z generace na generaci. A možná právě proto je Istanbulská úmluva pro tolik lidí nepohodlná — protože narušuje ticho. Nedovolí, aby se za dveřmi odehrávalo to, co se tváří jako rodinná věc, ale ve skutečnosti je to zločin.
A říká nám všem nahlas: „Podívej se. To, co se děje doma, není jen jejich problém. Týká se nás všech.“
Tradiční rodina přežije i otázku „jestli je to v pořádku“
Istanbulská úmluva nikoho nepřevychovává. Jen říká nahlas, že bít, ponižovat a znásilňovat není kulturní dědictví. A že stát, který to toleruje, není konzervativní — je jen pohodlný.
Takže ano, zase ta Istanbulská úmluva.
Zase ten papír, který chce, aby se o násilí doma mluvilo dřív, než bude pozdě. A i když u nás není ratifikovaná a Lotyšsko od ní ustupuje, stejně tu pořád je. Pořád budí emoce. Pořád se o ní mluví.
A to je dobře.
To je moc dobře.
Zdroje:
Česká verze: https://rm.coe.int/1680462471
