Článek
Hodně jsem o nich slyšela – že prý dokážou uvolnit rodová traumata, uzdravit duši a otevřít srdce. Tak proč ne.
Rodinné konstelace vznikly v osmdesátých letech díky německému terapeutovi Bertu Hellingerovi, bývalému katolickému misionáři. Tvrdil, že bolest a trauma se dědí napříč generacemi a že právě tyto „rodové energie“ nás ovlivňují, i když o nich nevíme. Na sezeních se proto lidé staví do kruhu, dostávají role členů rodiny a snaží se „nacítit“ na pocity, které údajně proudí systémem. Cílem je porozumět tomu, co cítí ostatní – matka, otec, dítě, nebo i pradědeček, kterého jste nikdy nepotkali. A tím se „zbavit“ tohoto rodového zatížení.
Zní to poeticky. V praxi to ale často připomíná spíš improvizované divadlo o bolesti, kde se střídá pláč, ticho, objímání a dramatická gesta.
Vědecký důkaz o funkčnosti neexistuje, přesto se konstelace těší popularitě – hlavně mezi lidmi, kteří chtějí pomoci sobě nebo ostatním, i když to často znamená, že pomáhají hlavně své víře, že něco pomáhá. Ale jak říkám – proč ne.
Scéna jako z katalogu
Velký moderní dům s prosklenými okny, svíčky, kadidlo, vonné tyčinky, rozvařené brambory a petržel bez soli – vypadalo to slibně. Na stole hrnek s bylinkovým odvarem, který chutnal jako tráva čerstvě vyplená ze záhonku bonsají. V koutě Buddha. Jeden muž, zbytek ženy – každý s nějakým šrámem, ale s nadějí, že dnes se to změní.
Konstelace vede Eleanora – žena s klidem člověka, který už všechno pochopil. Jak jinak. Vyslechneme si její životní příběh, její pravdy, její „cestu“. Kýváme a naciťujeme se na to, co nás čeká. Do oken svítí slunce. Vypadá to, jako by Eleanora měla svatozář. Skoro magické. Skoro.
Mluví pomalu, dívá se dlouze a její ticho má váhu svatého textu.
„Co ještě cítíš?“
„Co je nevyřčené?“
„Co se v tobě právě teď děje?“
Snažím se tvářit, že tomu rozumím. Že jsem otevřená. Snažím se umlčet svého vnitřního kritika a realistu a dát prostor tomu sensitivnímu, open-minded, new-age já, kvůli kterému tam jsem. Doufám, že se na mě za chvíli snese vhled, osvícení nebo aspoň lehké brnění v rukou.
Místo toho cítím, že jsem asi měla jít na záchod. A taky že mě škrábe v krku — snad to nebude angína. Promlouvá cynik ve mně.
Někdo bude matka, někdo syn, někdo ztracené dítě, někdo třeba trauma z roku 1998.
Přemýšlím, jestli se umím „nacítit“. Jestli ten pocit přijde. Ženy a muž kolem mě nadávají na školství. Vděčné téma. Trauma všech. Tohle se musí zmínit na jakékoli alternativní akci, v jakémkoli kontextu. Takové must have.
Všichni v místnosti, kromě mě, přesně vědí, jak by to mělo být. Lesní školky, žádné známky, žádné boty – jen svoboda, vědomí, učitel v roli pozorovatele a průvodce.
Zahřívací kolečko máme za sebou.
Matka, co nic necítí
Když přijde řada na první konstelaci, jsem vybraná do role matky – té, která je na svou dceru tvrdá a je jí vzdálená. Vedle mě jiná žena, hraje mého muže – slabého, nerozhodného. Zkouším improvizovat: říkám věty, co mě napadají z filmů, knih a života kolem mě. Hádam, co bych tak měla říct. Nic mě neosvicuje. Roli na svém těle necítím. Pak už nemám kde brát.
„Moje postava už necítí nic.“ řeknu prostě. Eleanora to překládá do terapie: „Matka je prázdná. Něco jí v životě chybí.“ Uf. Tak jsem to asi zvládla.
„Teď potřebujeme, aby někdo hrál matčinu matku. Kdo se toho zhostí?“ Eleanora se rozhlíží po zbylých lidech. Nikdo se nehlásí. Tak vybere sama.
Nevím proč, ale hraju skoro v každé konstelaci. Možná připomínám lidem trauma.
Nebo mám velmi průměrný obličej. Nebo je nás prostě málo.
Pauza. Káva, raw koláč a další bylinkový čaj z plevele. Dům je krásný – takový ten, kde všechno ladí, i neštěstí. Chci se natáhnout na ten obří gauč, zachumlat se do deky a pustit si Netflix. Za své myšlenky se stydím. Napadne mě, že kdyby konstelace opravdu fungovaly, možná po vyřešení všech rodových traumat dostanu nápad, či osvícení, jak si takový dům pořídit taky. Mluví ze mě nevyřešená závist a trauma?
Evidentně mám před sebou ještě hodně spirituální práce, povzdechnu si v duchu.
Eleanora nás znovu svolává do kruhu. Jedna žena hraje dítě, jiná bolest, muž – jediný z celé skupiny – tentokrát představuje hranice. Hranice.
Ke konci už nikdo neví, kdo je a nikdo už ani neví, jakou konstelaci si postavit. Traumata došla? Máme za sebou šest hodin tvrdé práce. Eleanora se ptá, jestli má někdo ještě nějaké téma. „Jakékoli, využijme to!“ Následuje několik minut ticha. Pak to někdo nevydrží a řekne: „Já asi mám.“ ozve se žena s jemným hlasem. „Bojím se pavouků.“ A tak se konstelace rozjede. Pavouk, oběť, trauma, vztah k otci, role rozdány. Pěkně nám to odsýpá, už víme, jak na to.
„Ty budeš pavouk.“ řekne Eleanora a podívá se na mě.
„Já?“ polknu.
„Ano. Zkus si nacítit, co ten pavouk cítí.“
Cítí? Pavouk? Cítím jen, že se potím a že jsem v nesprávné dimenzi. Odmítám. Pavoukem nebudu. Odmítají i další. Pavoukem se nakonec stává sama Eleanora.
Pavouk má prý strach. Chce být přijat. Chce být rovnocenný. Ukáže se, že i pavouk má svá traumata. Možná větší než my. Eleanora, v roli pavouka, se chce ženy se strachem z pavouků dotýkat, žena skoro hystericky odmítá. Zakrývá si obličej. Je to fascinující – udělat z arachnofobie frašku během pár minut.
Dívám se na to celé a říkám si, jestli tu někde není skrytá kamera.
Co jsem si z toho odnesla
Často se pláče, občas křičí, sem tam se lidé válejí po zemi. Ti, co už tím někdy prošli, mají náskok – umí se rozpadnout přirozeněji. Já se snažím, opravdu se snažím.
Myslím na všechny ošklivé věci, aby padla aspoň jedna slza. Chci být autentická, nechci žádné trauma podcenit ani ponížit. Žádná slza ale nepadne.
Připadám si falešně.
Kazím jim to.
Na konci každé konstelace přichází rituál objetí a díků. Jsme si zas o kousek blíž – davová psychóza a touha být z toho venku se proplétají jako dvě větve stejného stromu. Většina říká, že jim to pomohlo. Někteří, že jen částečně a tak se hraje dál, dokud to nepomůže.
Bože. Budeme tu navždy.
Za chvíli mi teče z nosu, mám teplotu a pocit, že to celé je spíš amatérské divadlo o víře než terapie. Možná ale právě to je pointa – že když dost lidí věří, že je to léčivé, tak to léčivé je.
Na sestavení vlastní konstelace jsem si netroufla. Doufala jsem, že to bude víc opravdové. Ale opravdovost jsem v konstelacích bohužel necítila.
Když odcházím domů s QR kódem, kam poslat platbu, cítím se lehce rozložená, emočně prázdná, ale přece jen o něco moudřejší. Možná jsem nepochopila konstelace. Ale pochopila jsem jejich kouzlo: využívají tu nejzranitelnější část člověka – touhu, aby to konečně přestalo bolet.
Možná nepotřebujeme rituály, kde hrají naše matky a bolesti cizí lidé. Možná se duše nedá vyléčit tím, že někdo jiný hraje naše trauma. Možná je to celé jen další způsob, jak se cítit výjimečně zranění. A možná i to má svůj smysl - protože nakonec všichni jen chceme, aby nám někdo věřil, že to fakt bolelo.
