Článek
Jaké to je, když člověk zestárne sám? Když už není komu zavolat, nebo když se nikdo dlouho nezeptá, jak se má? Kolik lidí kolem nás takhle žije – a kolik z nich si to zvolilo? Možná víc, než si myslíme. A možná méně, než by muselo.
Kodokushi – slovo, které dává tvar samotě
V Japonsku tomu říkají kodokushi – osamělá smrt. Zní to tvrdě, ale možná právě to slovo dává odvahu o tom mluvit. Slovo kodokushi vzniklo spojením japonských výrazů kodoku (孤独) – samota, osamělost – a shi (死) – smrt.
V roce 2000 v Japonsku vzbudil pozornost případ muže, jehož tělo bylo nalezeno až tři roky po jeho smrti. Bylo mu devětašedesát let a žil sám. Jeho nájem i účty se mezitím dál automaticky strhávaly z bankovního účtu, dokud na něm zcela nedošly peníze.
Teprve potom přišla správa domu zkontrolovat byt – a našla jeho tělo nedaleko kuchyně. Ležel jen pár metrů od sousedů, kteří netušili, že zemřel.
V Japonsku jde ročně o desítky tisíc případů – odhady hovoří o více než 30 000 lidí, kteří zemřou sami. Podle údajů z roku 2024 zemřelo více než 76 000 osob bez přímého kontaktu s jinými lidmi, z toho 76 % ve věku nad 65 let.
Samota, která nemá věk
V Osace našli muže, který zemřel a v bytě zůstal celé tři měsíce, než si toho někdo všiml. V bytě byl sám. Jeho tělo objevili až když se sousedé začali ptát, proč z jeho bytu vychází zvláštní zápach. Bylo mu šedesát. Nebyl starý, ani chudý. Jen sám. Neměl práci, přátele, ženu, ani děti, které by se o něj zajímaly. Jeho syn s ním už roky nemluvil – a ani nechtěl. Zemřel tiše, na osamělost, na zanedbání, možná i na srdce. A celé tři měsíce si nikdo nevšiml, že zmizel.
Kodokushi se netýká jen starých lidí. V Japonsku se o něm dnes mluví i v souvislosti s mladší generací – s lidmi, kteří žijí sami, pracují dlouhé hodiny a nemají nikoho, kdo by si všiml, že se neozývají..
Kodokushi dnes znamená nejen smrt v osamění, ale i život bez svědka. V Japonsku totiž samota nevzniká z neochoty lidí, ale často z jejich ohleduplnosti. Z kultury, která učí neobtěžovat druhé, nevnucovat se, snášet těžkosti tiše. Říká se tomu gaman – trpělivé snášení věcí, které nelze změnit. Lidé věří, že tím, že nikoho neobtěžují, dělají správnou věc.
Být „neobtěžující“ je tam považováno za projev slušnosti a vnitřní síly. Jenže právě tahle ctnost se někdy stává i pastí. Mnoho lidí v Japonsku se raději stáhne do ústraní, než aby někoho zatížili svými problémy. A právě tehdy se stává, že o nich přestanou vědět i ti, kdo je měli rádi.
Možná se to netýká jen Japonska. Možná i my vychováváme generaci, která se omlouvá za to, že existuje. Která se bojí být „moc“. A která místo telefonátu jen zkontroluje, jestli a kdy byl ten druhý naposledy online – a má pocit, že to stačí.
Nikoho tím neobtěžuje. Jenže modrá tečka u jména ještě neznamená, že je někdo v pořádku. Digitální stopa není důkaz života.
Rituály úcty
V Japonsku se kolem kodokushi vytvořil celý zvláštní obor. Firmy, které po těchto úmrtích uklízejí, se nazývají tokushu souji – specializované čistící služby. Jejich pracovníci mají ochranné obleky a masky, ale především – úctu k prostoru a k zesnulému.
Než vstoupí do bytu, ukloní se. Pozdraví. Řeknou: „Děkujeme, že jste tady žil.“ A někdy položí krátký dopis, jako by mluvili k člověku, který už odešel. Po úklidu přijde buddhistický mnich, zazvoní zvonečky, zapálí kadidlo a prostor se očistí. Tenhle tichý rituál vrací lidem lidskost a důstojnost, kterou možná ve svých posledních hodinách ztratili. Je to způsob, jak jim naposledy říct, že byli viděni.
Že na jejich životě záleželo.
Je to práce plná bolesti, ale i zvláštní pokory. Někteří z těchto pracovníků říkají, že neuklízí smrt, ale vracejí životu klid a řád. A možná i proto o tom dokážou mluvit otevřeně. Protože v tom není senzace – jen úcta.
V domě, kde jsem bydlela
Jednou se to stalo něco podobného i v domě, kde jsem kdysi žila. Na chodbě byl zvláštní zápach, den za dnem silnější. Někdo říkal, že to budou odpady. Jiný, že se asi zkazilo maso. Nikdo si nebyl jistý. A tak jsme čekali, až se „to nějak vyřeší“.
Když pak policie dveře otevřela, bylo už pozdě. Muž, který tam žil, byl mrtvý asi dva týdny, možná déle. Byl to samotář. Měl byt plný věcí, starých novin, prázdných krabic, ale i knih a fotek. Měl také kočku. Ta přežila.
Po vyklizení zůstával zápach na chodbě ještě dlouho. Postavily se na zem misky s octem, aby to zápach přehlušilo. A každá ta miska tam stála jako malý, tichý pomník.
Když se podíváme k sobě domů
Česko stárne. A rychle. Více než třetina domácností je dnes jednočlenná. Mnoho seniorů nad 65 let žije bez každodenního kontaktu. Hasiči každý rok otevírají tisíce bytů, když se okolí nemůže s někým spojit. Někdy je to kvůli nezaplaceným účtům.
A jindy proto, že si někdo všimne ticha, které tam dřív nebývalo, nebo zápachu, který se snažíme nejdřív nevnímat. V hlášeních pak stojí krátká věta: „Nález osoby bez známek života.“
To, co se v Japonsku jmenuje jedním slovem, se u nás děje tiše. Neviditelně. Rozptýleně. Neříkáme tomu kodokushi. Říkáme: „Byl takový samotář.“ Nebo: „On už nikoho neměl.“
Není to jen o tom „víc si všímat“
Kdyby to bylo tak jednoduché, dělali bychom to dávno. Péče o stárnoucí rodiče je někdy mnohem těžší, než si dovolíme přiznat – sobě i ostatním. Je v ní láska, únava, loajalita, bezradnost, a často i staré rány, které se znovu otevřou. A ne každá rodina funguje jako opora. Ne každý má vztah, který dovoluje být nablízku. A ne každý senior má komu zvednout telefon.
Dát rodiče například do domova důchodců není selhání. Často je to forma péče – jiná, než jsme si kdysi představovali, ale pořád péče. A někdy i ten nejmoudřejší a nejlaskavější krok, jak zajistit důstojnost a bezpečí.
Máme právo nezvládat to dokonale. Nikdo nás neučil, jak se loučit s rolí dítěte, zatímco přebíráme roli pečujícího. Učíme se to za pochodu. Někdy s chybami. Někdy se slzami. Někdy s humorem, protože jinak by to nešlo.
A pak jsou i ti, kteří nemají komu stárnout nablízku. A právě o nich je potřeba mluvit dvojnásob.
Co se dá dělat
Naštěstí už dnes existují cesty, jak samotu trochu zmírnit. Pečovatelské služby pomáhají s jídlem, hygienou, nákupy i doprovodem. Tísňová telepéče – malé SOS tlačítko – dokáže přivolat pomoc jedním stiskem. Linka seniorů Elpida umožňuje popovídat si, svěřit se, nebo jen nebýt sám. Nebo Žít déle, ne sám – projekt MPSV a Života 90. A dobrovolníci po celé zemi docházející za lidmi domů – na čaj, na procházku, jen tak.
Nikdo z nás to nezvládá dokonale. Ale možná to ani nemusíme. Někdy stačí zvednout telefon, napsat zprávu, nebo se jen zeptat: „Jak se máš?“ Každý potřebuje něco jiného – někdo slovo, někdo dotek, někdo ticho. A právě v tom je lidskost – že se aspoň snažíme zůstat v kontaktu.
Zdroje:
https://japan-forward.com/kodokushi-are-more-young-people-dying-alone-at-home/? , Japan Forward, 2024
Solitary Spaces: Dioramas of Unattended Deaths Bring ‚Kodokushi‘ to the Light — Nippon.com, 15. 10. 2021
