Článek
Z hollywoodského snu se rychle stává noční můra
Clayface sleduje Matta Hagena (Tom Rhys Harries), herce pocházejícího z chudých poměrů, který se dokázal vyšvihnout až mezi hollywoodské hvězdy. Najednou má všechno, co si mohl přát – slávu, peníze, obdiv a především tvář, která se stala jednou z hlavních součástí jeho úspěchu. Jenže právě o ni během okamžiku přijde. Po útoku místního zločince je těžce znetvořený a svět, který ještě před chvílí obdivoval jeho talent i vzhled, se od něj začne odvracet. Matt se proto upne k experimentální léčbě doktorky Caitlyn Corr (Naomi Ackie), která mu má vrátit to, co ztratil. A skutečně to dokáže – jenže za cenu, kterou si zpočátku nedokáže představit.
Právě tady podle mě začíná být Clayface nejzajímavější. Není totiž pouze příběhem o muži, který se promění v komiksového padoucha. Je to tragédie člověka, který pochází téměř z ničeho, dokáže získat úplně všechno a potom přijde o jedinou věc, která ho na vrchol dostala. Jeho tvář pro něj není jen fyzickým vzhledem – je součástí jeho identity, kariéry a způsobu, jakým ho vnímá okolní svět. Když ji ztratí, nepřichází pouze práci, ale i část sebe sama.
Body horor, který připomene Mouchu i Substanci
Největším překvapením pro mě ale jednoznačně zůstává způsob, jakým film pracuje s body hororem. Clayface se díky němu několikrát dostává velmi blízko k pocitu, který jsem měla při sledování filmů jako Moucha nebo Substance. Tělesná proměna zde není jen efektní ozdobou, která má diváka šokovat. Je přímo propojená s Mattovým psychickým stavem a s jeho postupnou ztrátou kontroly nad vlastním tělem i identitou. Podobnost s Cronenbergovou Mouchou ostatně zmiňují i zahraniční kritici a Clayface se podle nich inspiruje také Raimiho Darkmanem.
Právě Darkman je podle mě velmi trefné přirovnání. Clayface totiž podobně jako klasické tragické horory pracuje s postavou, která se ocitne mezi člověkem a monstrem. V některých momentech jsem proto nemyslela pouze na moderní body horor, ale také na starší gotické příběhy, v nichž je fyzická proměna zároveň metaforou vnitřního rozkladu. Připomnělo mi to dokonce Fantoma opery: člověka, jehož vztah k vlastnímu vzhledu, lásce a společenskému přijetí postupně určuje, kým se stává. Clayface tyto motivy samozřejmě převádí do mnohem brutálnějšího komiksového světa, ale základní tragédie zůstává překvapivě podobná.
Zároveň si ale myslím, že právě tady měl film ještě trochu větší potenciál. Některé proměny jsou opravdu působivé a dokážou vyvolat přesně ten znepokojivý pocit, který od podobného filmu očekávám, ale místy jsem měla chuť, aby Watkins zašel ještě dál. Ne nutně v množství násilí nebo explicitnosti, ale především v samotném psychologickém dopadu proměny. Film má velmi dobrý základ pro skutečně znepokojivý příběh o ztrátě vlastního těla a identity a podle mě ho mohl využít ještě intenzivněji.
Když získat všechno znamená všechno ztratit
Velmi dobře podle mě funguje také samotná struktura Mattova příběhu. Je zajímavé sledovat člověka, který se vyšplhá z úplného dna až na vrchol, aby následně během krátké chvíle přišel právě o to, co mu cestu vzhůru umožnilo. Jeho obličej je zároveň jeho největším darem i prokletím. Díky němu se stal hvězdou, ale ve chvíli, kdy o něj přijde, zjišťuje, jak povrchní může být svět, který ho ještě nedávno miloval.
Ještě zajímavější je ovšem skutečnost, že po získání nové podoby už Matt nechce pouze zpátky svůj starý život. Chce potrestat všechny, kteří mu ho vzali. Z člověka, který se původně snaží získat zpět svou identitu, se tak postupně stává někdo, kdo si svou novou identitu začne vytvářet sám. A právě zde film dobře ukazuje, že monstrum nemusí vzniknout v jediném okamžiku. Někdy se jím člověk stává postupně, když dostane dostatečnou moc k tomu, aby přestal kontrolovat všechno, co v sobě předtím dokázal držet pod povrchem. Podobný výklad ostatně odpovídá i samotnému pojetí filmu jako příběhu o člověku, jehož experimentální léčba postupně ovlivní jeho psychiku a přivede ho na cestu pomsty.
Překvapivě celistvý příběh
Co mě na filmu Clayface potěšilo možná nejvíce, je skutečnost, že přes všechny žánrové odbočky působí příběh poměrně celistvě. Film se nesnaží být za každou cenu obřím komiksovým spektáklem a místo toho se soustředí na jednu postavu, její pád a následnou proměnu. Díky tomu funguje nejen jako příběh o vzniku jednoho z padouchů DC, ale také jako samostatný horor.
Velkou zásluhu na tom má Tom Rhys Harries, který dokáže Matta zahrát tak, aby v něm divák i po jeho postupné proměně pořád viděl člověka. Právě to je důležité, protože kdyby Matt působil od začátku pouze jako arogantní hollywoodská hvězda, jeho pád by neměl takovou sílu. Film potřebuje, abychom chápali, proč se snaží získat zpět svůj starý život, a teprve potom nám ukazuje, jak se jeho touha po návratu může změnit v posedlost. I zahraniční recenze Harriesův výkon výrazně vyzdvihují.
Verdikt: DC konečně našlo zajímavou cestu
Clayface pro mě není dokonalý film. Především v oblasti body hororu a některých motivů jsem měla pocit, že mohl jít ještě hlouběji. Přesto mě ale dokázal překvapit tím, jak dobře dokáže spojit několik zdánlivě odlišných tradic – komiksový film, hollywoodské drama, revenge thriller, gotický horor a moderní body horor.
Nejvíce mě bavilo sledovat právě tragédii člověka, který začíná úplně odspodu, získá všechno, po čem toužil, a potom ztratí to nejcennější – vlastní tvář. A když ji nakonec získá zpět, už není stejným člověkem jako předtím.
Hodnocení: 8,5/10
Zdroje:
