Zapomenutý film z roku 1926 může přepsat dějiny zvukového filmu.

Když se mluví o zrození zvukového filmu, existuje jeden titul, který vyskakuje téměř automaticky: Jazzový zpěvák. Film společnosti Warner Brothers z roku 1927 s Alem Jolsonem je tradičně považován za zásadní milník přechodu od němé k mluvené kinematografii. Právě jeho úspěch pomohl přesvědčit filmový průmysl, že synchronizovaný zvuk není jen technologická atrakce, ale budoucnost kina. Jenže v říjnu 2026 se objevila zpráva, která tuto jednoduchou kapitolu filmových dějin výrazně komplikuje. Historik a badatel Marc David Jacobs upozornil na zapomenutý skotský film Till the Bells Ring, který byl veřejně uveden v Edinburghu už 11. října 1926. Pokud jej označíme za skutečný celovečerní zvukový film, znamenalo by to, že Hollywood nebyl první, kdo dokázal dostat synchronizované dialogy do delšího filmového příběhu. Neznamená to však, že Jazzový zpěvák přestává být důležitým. Spíše se ukazuje, že příběh vzniku zvukové kinematografie byl mnohem složitější a že některé jeho kapitoly jsme jednoduše pozapomínali.

Za filmem stál glasgowský dramatik Graham Moffat, který se rozhodl převést na plátno svou divadelní hru Till the Bells Ring. Nešlo přitom o hollywoodskou produkci s obrovským rozpočtem. Moffat spolupracoval s londýnskou společností De Forest Phonofilm, která využívala technologii umožňující zaznamenat zvuk přímo na filmový pás. V době, kdy byly podobné technologie stále ve fázi experimentování, šlo o odvážný krok. Raný zvukový film totiž nebyl vůbec jednoduchou záležitostí - technika byla drahá, záznam měl omezenou kvalitu a synchronizace obrazu a zvuku představovala značný problém. Phonofilm se proto často používal spíše pro kratší hudební nebo divadelní výstupy. Moffat však chtěl něco mnohem ambicióznějšího: filmový příběh, ve kterém postavy skutečně mluví a jejich řeč je synchronizovaná s obrazem. Výsledkem byl snímek dlouhý přibližně 44 až 46 minut, natočený ve skotské angličtině, respektive v dialektu označovaném jako Lowland Scots.

Jeho obsazení navíc působí téměř jako rodinný experiment. Samotný Graham Moffat se ve filmu objevil společně se svou manželkou Margaret a dcerou Winifred. Příběh vycházel z domácí komedie zasazené do skotského prostředí a využíval skutečnost, že diváci mohli poprvé slyšet postavy z obrazovky mluvit vlastním hlasem. Právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších aspektů celého objevu. Nešlo pouze o několik sekund zvuku přidaných k němému filmu nebo o krátké hudební číslo. Moffat se pokusil využít novou technologii pro souvislý dramatický projev. Z dnešního pohledu může 45 minut působit krátce, ale ve dvacátých letech minulého století šlo o pozoruhodně ambiciózní pokus posunout technologii zvukového filmu z oblasti atrakce do oblasti klasického vyprávění.

První veřejné uvedení filmu se uskutečnilo v Edinburghu v Poole's Synod Hall 11. října 1926. Už tehdejší reakce publika a tisku ukazují, že diváci velmi dobře chápali, jak neobvyklou věc právě sledují. Dobová recenze ve The Scotsman vyzdvihovala synchronizaci pohybu a zvuku a popisovala zvláštní zkušenost, při níž postavy na plátně nejen gestikulují, ale skutečně promlouvají. Edinburgh Evening News zase film prezentoval jako mimořádnou technologickou novinku. Pro současného diváka je těžké si podobný okamžik představit, protože jsme na mluvící obrazovky zvyklí od dětství. Pro člověka z roku 1926 však muselo být sledování herce, jehož hlas přichází současně s pohybem rtů na plátně, něč úplně novým.

A právě tady začíná být příběh opravdu fascinující. Till the Bells Ring nebyl jen natočen před Jazzovým zpěvákem. Byl také veřejně uveden před ním. Jazzový zpěvák přišel do amerických kin až v říjnu 1927, tedy přibližně o rok později. Z chronologického hlediska tedy skotský film skutečně předchází hollywoodskému milníku. Problém je v tom, že filmová historie není pouze soutěž o to, kdo byl první. Musíme také řešit, co přesně považujeme za „celovečerní“ film, jak velkou část filmu tvoří synchronizovaný dialog a jaký měl snímek skutečný dopad na další vývoj průmyslu. Právě proto je přesnější říkat, že Till the Bells Ring zpochybňuje tradiční prvenství Jazzového zpěváka, než jednoduše prohlásit, že „přepisuje dějiny“.

To je možná ještě zajímavější otázka než samotné prvenství. Till the Bells Ring neměl za sebou velké hollywoodské studio, masivní distribuční síť ani slavnou filmovou hvězdu. Po svém uvedení v Edinburghu navíc nezískal dlouhou mezinárodní kariéru. Film se následně dostal do rukou distributora, který jej v roce 1933 znovu uvedl jako údajnou novinku. Graham Moffat se proti tomu právně bránil a v roce 1935 spor vyhrál. Všechny kopie mu měly být vráceny, ale film už se do běžného oběhu nevrátil. Jeho další osud se postupně ztratil v historii a samotné archivní záznamy začaly vytvářet dojem, že jde o film z roku 1933.

Právě chybná datace se dnes ukazuje jako jeden z klíčových důvodů, proč mohl být tento film téměř sto let přehlížen. Marc David Jacobs při výzkumu raného britského zvukového filmu narazil na nesrovnalosti v údajích o jeho vzniku. Jedny záznamy uváděly rok 1933, jiné informace naznačovaly rok 1926. Když začal porovnávat archivní údaje s dobovými programy, plakáty a novinovými recenzemi, začal se před ním skládat úplně jiný příběh. Film, který mohl působit jako zapomenutá produkce třicátých let, byl ve skutečnosti uveden už rok před Jazzovým zpěvákem.

Zázrak je, že se vůbec něco dochovalo

Ještě neuvěřitelnější je osud samotného filmového materiálu. Podle současného výzkumu se v BFI National Archive nachází neúplná kopie Till the Bells Ring. Dochovaný materiál má více než polovinu původní délky a zahrnuje mimo jiné úvodní a závěrečné části, které podle současných zjištění pocházejí z původního uvedení v roce 1926. Film však není kompletní a chybí část prostředního materiálu. Badatelé zároveň upozorňují, že dochovaný nitrátový filmový materiál je velmi křehký.

To znamená, že se dnes neřeší pouze otázka, zda byl Till the Bells Ring prvním talkiem. Řeší se také otázka, zda bude vůbec možné jeho historický význam definitivně posoudit. Pokud se dochovaná kopie podaří bezpečně prozkoumat, restaurovat a případně najít další materiály, mohou historici získat mnohem přesnější představu o tom, jak film skutečně vypadal a jakým způsobem pracoval se zvukem. A pokud se podaří objevit další kopie nebo dokumenty v jiných archivech, může být příběh ještě komplikovanější. Filmové dějiny totiž stále obsahují obrovské množství ztracených děl – a každý nalezený fragment může změnit obraz toho, co jsme považovali za jisté.

Ne tak úplně. Jazzový zpěvák zůstává zásadním bodem filmových dějin. Byl to právě tento film, který dokázal spojit technologii zvuku s velkým komerčním úspěchem a pomohl urychlit přechod Hollywoodu k talkies. Jeho historický význam proto nespočívá pouze v tom, kdo byl technicky první. Pokud se ale potvrdí, že Till the Bells Ring byl skutečně souvislým zvukovým filmem uvedeným veřejně už v roce 1926, nebude možné dál jednoduše tvrdit, že Jazzový zpěvák byl prvním celovečerním filmem se synchronizovaným mluveným slovem. Přesnější by bylo říct, že Jazzový zpěvák představoval rozhodující komerční a průmyslový průlom, zatímco skotský film byl významným a dosud přehlíženým předchůdcem.

To je ostatně obecnější problém, který se v dějinách filmu objevuje poměrně často. Když se nějaká technologie stane úspěšnou, máme tendenci hledat jeden konkrétní okamžik, kdy „vznikla“. Ve skutečnosti ale většinou vzniká postupně. Desítky vynálezců, filmařů a studií zkoušejí různé možnosti a většina z nich selže nebo upadne v zapomnění. Teprve jeden projekt se ukáže jako dostatečně levný, praktický, atraktivní a obchodně úspěšný, aby změnil celý průmysl. Historie si potom často pamatuje právě vítěze a zapomene na všechny, kteří se stejnou budoucností experimentovali před nimi.

Příběh Till the Bells Ring je proto zajímavý i bez definitivního verdiktu o tom, kdo natočil první talkie. Ukazuje totiž, jak snadno může být významné filmové dílo vymazáno z kolektivní paměti. Stačí malá produkce, omezená distribuce, chybně vedený archivní záznam a několik desetiletí bez zájmu badatelů. Najednou se film, který byl v roce 1926 prezentován jako technologický zázrak, ocitne mimo hlavní vyprávění filmových dějin. Až téměř o sto let později někdo začne porovnávat staré dokumenty a zjistí, že datum v katalogu nesedí.

Možná tedy Till the Bells Ring skutečně jednou změní učebnice filmové historie. Možná se nakonec ukáže, že označení „první celovečerní talkie“ je kvůli délce a podobě filmu příliš zjednodušující a Jazzový zpěvák si své tradiční místo udrží. Už samotný objev ale ukazuje něco důležitého: dějiny kinematografie nejsou uzavřená kniha. Film, o kterém téměř nikdo sto let nevěděl, se najednou stal důležitým předmětem diskuse o jednom z největších technologických převratů v dějinách filmu.

Zdroje: