Článek
Lizzie Borden je možná nejvýmluvnější příklad celého problému
Nová řada Monstrum: Příběh Lizzie Borden přivedla antologii Ryana Murphyho k případu, který se od předchozích sérií v jedné zásadní věci liší. U Jeffreyho Dahmera, Eda Geina i bratří Menendezových máme poměrně dobře zdokumentované pachatele, jejich činy i následné soudní řízení. U Lizzie Borden však zůstává základní otázka dodnes otevřená. Lizzie byla v roce 1893 obžalována z vraždy svého otce Andrewa a nevlastní matky Abby, ale porota ji osvobodila. Nikdy se proto nestala odsouzenou vražedkyní a její vina nebyla právně prokázána. Přesto je v americké kultuře už více než sto let symbolem ženy, která měla své rodiče zabít sekerou. Právě tady se ukazuje, jak snadno může popkultura proměnit podezření v něco, co začne působit jako historický fakt.
Seriál tuto nejistotu samozřejmě nezakrývá úplně, ale vypráví příběh způsobem, který diváka vede k určité interpretaci. Netflix sám popisuje novou řadu jako příběh ženy, která se ocitla v prostředí ponižování a krutosti a společně se služebnou Bridget Sullivan uniká do světa moci, pomsty a násilí. Historický případ tak dostává velmi konkrétní psychologickou konstrukci. Problém není v tom, že by dramatický seriál podobnou konstrukci nesměl použít. Problém nastává ve chvíli, kdy divák nemusí poznat, které části vycházejí z pramenů a které jsou pouze představou scenáristů.
A nová série těchto domněnek využívá opravdu hodně. Skutečná Lizzie byla v době vražd dvaatřicetiletá žena a její život se od televizní verze v řadě ohledů lišil. Seriál například výrazně přetváří vztah Lizzie s Bridget, která je představena jako její blízká spojenkyně a člověk, který ji určitým způsobem přivede k vraždě. Historické prameny však takový vztah nepotvrzují. Podobně seriál pracuje s některými událostmi kolem dalších postav a vytváří z nich součást širšího příběhu, který je dramaticky mnohem soudržnější než samotný historický případ.
Ani slavná dětská říkanka neříká pravdu
Příběh Lizzie Borden je přitom ukázkou toho, jak může fikce a popkultura měnit naše vnímání skutečnosti po celé generace. Dodnes známá anglická říkanka tvrdí, že Lizzie své maceše zasadila čtyřicet ran a otci jednačtyřicet. Skutečné údaje jsou přitom jiné: Abby Borden utrpěla podle historických záznamů 19 ran a Andrew Borden 11. Samotná říkanka se stala tak známou, že její verze událostí začala být pro veřejnost téměř důležitější než skutečné soudní záznamy.
A přesně tady se dostáváme k podstatě problému s podobnými seriály. Když divák vidí historickou událost ve filmu nebo seriálu, automaticky nemusí rozlišovat mezi tím, co tvůrci skutečně doložili, a tím, co pouze vytvořili, aby příběh fungoval. Pokud navíc seriál působí vizuálně realisticky, používá dobové kostýmy, skutečná jména a slavné historické události, může fikce získat autoritu skutečnosti. Divák potom nemusí vědět, že konkrétní dialog nikdy neexistoval, určitý vztah nebyl doložený nebo že některá událost byla časově úplně jinak.
Monstrum přitom historii nemění poprvé
Lizzie Borden není první případ, kdy se tvůrci antologie rozhodli skutečné události výrazně dramatizovat. Už první řada, Dahmer – Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera, vyvolala obrovskou debatu. Série se nesoustředila pouze na samotného Dahmera, ale snažila se ukázat také jeho okolí, oběti a selhání policie a dalších institucí. Netflix například zdůrazňoval příběh sousedky Glendy Cleveland, která upozorňovala na podezřelé dění, a některé epizody věnovala přímo jednotlivým obětem. Tvůrci tedy měli ambici vyprávět příběh z širší perspektivy než pouze z pohledu vraha.
Právě první série ale zároveň ukázala největší etický problém celé antologie. Jeffrey Dahmer byl skutečný člověk, jeho oběti byly skuteční lidé a jejich rodiny přežívají dodnes. Když se jejich příběhy objevily v jednom z nejsledovanějších seriálů Netflixu, někteří příbuzní se proti způsobu zpracování veřejně ohradili. Eric Perry, příbuzný Dahmerovy oběti Errola Lindseyho, uvedl, že jeho rodina se o seriálu dozvěděla až v době jeho vydání. Rita Isbell, Lindseyho sestra, jejíž vystoupení u soudu bylo v seriálu dramatizováno, rovněž uvedla, že ji nikdo nekontaktoval.
Ryan Murphy později řekl, že jeho tým se během několika let pokoušel kontaktovat přibližně dvacet rodin a přátel obětí, ale podle něj nikdo nereagoval. To je důležitá část příběhu, protože ukazuje, že situace není úplně jednoduchá. Tvůrci tvrdili, že se pokoušeli získat informace od lidí, kteří oběti osobně znali, zatímco někteří příbuzní následně říkali, že s nimi nikdo skutečně nekonzultoval výslednou podobu seriálu. Obě skutečnosti mohou existovat současně: produkce mohla podniknout určité pokusy o kontakt a přesto se rodiny nemusely cítit vyslyšeny nebo respektovány.
Z obětí se snadno stávají vedlejší postavy vlastního příběhu
To je možná největší paradox true crime. Diváka fascinuje jméno pachatele, protože právě jeho jméno je v titulku, na plakátu a v názvu seriálu. Oběti přitom často zůstávají pouze součástí příběhu o člověku, který je zabil. Lidé mohou znát jméno Jeffreyho Dahmera, ale vůbec nemusí znát životy jeho obětí, jejich rodiny, práci, zájmy nebo sny, které existovaly dlouho předtím, než se jejich životy spojily s jedním z nejslavnějších amerických zločinců.
U Dahmera se tvůrci alespoň pokusili část tohoto problému řešit. Série věnovala značný prostor Glendě Cleveland a některým obětem a snažila se ukázat také institucionální selhání, které umožnilo Dahmerovi pokračovat. Netflix dokonce svou vlastní prezentaci seriálu postavil na tom, že příběh není pouze o vrahovi, ale také o obětech, jejich rodinách a systémových problémech.
Jenže zároveň je stále Dahmer hlavní postavou. Jeho tvář je na obrazovce nejčastěji, jeho minulost tvoří základ příběhu a jeho psychologie je tím, co má diváka udržet u seriálu. A tím se dostáváme k otázce, která se opakuje u prakticky každého podobného projektu: je možné vyprávět příběh o sériovém vrahovi, aniž by se z něj paradoxně stala hlavní hvězda?
Proč seriály obsazují atraktivní herce do rolí skutečných vrahů?
Dalším zvláštním fenoménem je samotné obsazení. Evan Peters jako Jeffrey Dahmer, Charlie Hunnam jako Ed Gein, Nicholas Alexander Chavez a Cooper Koch jako Lyle a Erik Menendezovi nebo Ella Beatty jako Lizzie Borden. Nejde samozřejmě říct, že tvůrci obsazují herce pouze proto, že jsou atraktivní. Herecký výkon, podobnost s předlohou a schopnost vytvořit přesvědčivou postavu jsou legitimní důvody. Přesto však existuje zajímavý vedlejší efekt: skutečný pachatel dostává tvář filmové hvězdy.
A filmová hvězda funguje jinak než fotografie skutečného zločince. Herec má vlastní fanouškovskou základnu, kariéru, charisma a osobnost, kterou si diváci přinášejí do seriálu. Najednou nesledují pouze Jeffreyho Dahmera nebo Eda Geina. Sledují Evana Peterse nebo Charlieho Hunnama v roli Jeffreyho Dahmera či Eda Geina. To vytváří zvláštní psychologický odstup. Divák ví, že se dívá na herce, a současně sleduje skutečný příběh. Vzniká tak prostor, v němž se odpudivý historický pachatel může stát fascinující televizní postavou.
Neznamená to automaticky, že atraktivní herec pachatele romantizuje. To by bylo příliš jednoduché tvrzení. Důležitější je, že casting mění způsob, jakým divák postavu vnímá. Herec přináší do role něco, co skutečná historická fotografie nemá: charisma, emoce, výraz, hlas a schopnost vyvolávat empatii. A právě proto je potřeba přemýšlet nejen nad tím, co seriál o pachateli říká, ale také nad tím, jakým způsobem ho prezentuje.
U Menendezových se problém ještě komplikuje
Druhá série, Monstrum: Příběh Lylea a Erika Menendezových, přinesla další problém. Tentokrát totiž nešlo o dávnou historickou postavu, ale o případ, který se odehrál v roce 1989 a který měl stále žijící účastníky, příbuzné a svědky. Bratři Lyle a Erik Menendezovi skutečně zabili své rodiče José a Kitty Menendezovy a byli za tento čin odsouzeni. Jejich případ ale dodnes vyvolává debaty o okolnostech rodinného násilí, jejich motivech a o tom, jak soudy interpretovaly jejich výpovědi.
Po uvedení seriálu se proti němu veřejně ohradili také členové Menendezovy rodiny. Podle Guardianu vydalo 24 příbuzných společné prohlášení, v němž seriál kritizovali kvůli údajným nepravdivým nebo zkresleným prvkům a také kvůli tomu, že s rodinou nikdo z tvůrců nekonzultoval jejich zkušenosti.
Ryan Murphy naopak svou práci hájil a argumentoval tím, že seriál přinesl o případu nový veřejný zájem a podle jeho názoru byl pro bratry v určitém smyslu přínosem. Tento spor je důležitý právě proto, že ukazuje, jak rozdílně může stejný seriál vnímat jeho tvůrce a člověk, jehož rodinný příběh je dramatizován. Pro jednoho může být seriál uměleckou interpretací nebo způsobem, jak znovu otevřít důležité téma. Pro druhého může být stejný projekt zjednodušením nebo přepisem jeho vlastního života.
Ed Gein ukázal, kam až může dramatizace zajít
Třetí řada, Monstrum: Příběh Eda Geina, pak celý problém posunula ještě dál. Gein je sice historicky skutečný pachatel a jeho případ inspiroval slavná díla jako Psycho, Texaský masakr motorovou pilou nebo Mlčení jehňátek, samotný seriál ale řadu věcí doplňuje nebo dramaticky přetváří. Historicky je například Geinovi spolehlivě připisována vražda dvou žen – Mary Hogan a Bernice Worden. Seriál mu však připisuje také další vraždy, které mu nikdy nebyly prokázány.
Ještě výraznější je postava Adeline Watkins. Seriál z ní vytváří ženu, která má na Geinovy zločiny zásadní vliv a která se účastní jeho temných fantazií. Historické zdroje však takovou účast na jeho zločinech nepotvrzují. Podobně seriál vytváří nebo upravuje některé vztahy, rozhovory a spojení s dalšími sériovými vrahy. Například historický důkaz o komunikaci mezi Geinem a Richardem Speckem neexistuje.
Tady už se proto dostáváme k otázce, jestli je ještě vhodné mluvit o „true crime“, nebo spíše o historické fikci inspirované true crime. Netflix sám uvádí, že seriál je inspirovaný Geinovým životem a že se snaží zkoumat také jeho vliv na populární kulturu. To je legitimní umělecký přístup. Jenže čím více skutečných událostí seriál mění, tím důležitější je, aby si divák uvědomoval, že nesleduje rekonstrukci, ale interpretaci.
Když už ani vražda není dostatečně velká, seriál přidá další
Právě u Geina je dobře vidět další postup, který se v antologii opakuje: propojení několika skutečných příběhů, aby vznikl větší obraz sériového násilí. V seriálu se objevují také postavy spojené s jinými známými zločiny a tvůrci se snaží vytvořit určitou myšlenku o tom, jak jeden pachatel ovlivňuje kulturu a další generace.
Podobný postup se objevil už na konci Dahmera, kde se seriál na chvíli přesunul k Johnu Wayneovi Gacymu. Pro samotný Dahmerův příběh to nebylo nezbytné, ale tvůrci tím naznačovali širší fenomén amerických sériových vrahů. U Geina je zase podobně využívána jeho kulturní stopa a vztah k pozdějším pachatelům. Kritici však upozorňovali, že takové propojování může působit spíš jako další způsob, jak do seriálu dostat známé zločince, než jako skutečně potřebná součást vyprávění.
A právě zde se ukazuje rozdíl mezi dokumentem a dramatickým seriálem. Dokument může říct: „Nevíme, zda se to stalo.“ Seriál musí pracovat s postavami, konfliktem a příběhem. Když historické prameny neposkytují dostatek materiálu, scenáristé začnou mezery vyplňovat. Výsledkem může být poutavější televizní příběh, ale zároveň stále větší vzdálenost od reality.
Skutečný problém není v tom, že Monstrum není dokument
Je fér říct, že Monstrum nikdy nebylo prezentováno jako historický dokument. Jde o dramatickou antologii. Tvůrci mají právo používat dramatickou licenci, spojovat události nebo vytvářet dialogy, které se nedochovaly. Problém proto není jednoduše v tom, že něco není přesné. Problémem se stává způsob, jakým je tato fikce následně vnímána.
Obrovské množství diváků totiž nebude po každé epizodě otevírat historickou monografii a ověřovat, co se skutečně stalo. Pro ně bude právě seriál prvním kontaktem s případem. Pokud tedy osmihodinová série představí vymyšlený vztah jako skutečný, fiktivní motiv jako příčinu vraždy nebo nepotvrzený zločin jako fakt, může se tato verze příběhu dostat do kolektivního povědomí. U případu starého více než sto let je to možná méně citlivé. U žijících rodin a relativně nedávných případů už jde o mnohem komplikovanější otázku.
A potom přichází největší problém: koho si vlastně pamatujeme?
Když se podíváme na samotný název antologie, odpověď je jasná. Monstrum je postavené kolem monstra. Dahmer, Menendezovi, Gein a nyní Lizzie Borden. To je marketingově pochopitelné. Jména známých pachatelů přitahují pozornost a jejich příběhy vytvářejí silnou značku. Jenže právě tím vzniká riziko, že se z lidí, kteří spáchali skutečné zločiny, stanou kulturní celebrity.
Je to zvláštní druh nesmrtelnosti. Oběti byly zabity a jejich rodiny musely žít s následky. Pachatelé jsou ale desetiletí po své smrti stále zobrazováni na plakátech, v seriálech a článcích. Jejich fotografie se mění v popkulturní obrazy a jejich jména zná celý svět. Ne proto, že by něco pozitivního vytvořili, ale proto, že spáchali něco natolik děsivého, že se jejich příběh stal zbožím.
A právě tady je potřeba rozlišovat mezi zájmem o skutečný zločin a fascinací pachatelem. Zájem o historii kriminality může mít legitimní důvod. Může upozorňovat na selhání policie, problémy soudního systému, domácí násilí, diskriminaci nebo společenské podmínky, které umožnily zločin. Pokud ale zůstane hlavním lákadlem charismatický vrah a jeho osobní příběh, oběti se mohou znovu ocitnout ve stínu člověka, který jim vzal život.
Monstrum ale ukazuje i něco zajímavého o nás jako divácích
Bylo by příliš snadné veškerou odpovědnost přenést pouze na Netflix, Ryana Murphyho nebo scenáristy. Podobné seriály vznikají proto, že o ně existuje obrovský zájem. True crime je jedním z nejvýraznějších fenoménů současné popkultury a diváci sledují dokumenty, podcasty, seriály i videa o skutečných zločinech. Monstrum pouze nabízí mimořádně stylizovanou hollywoodskou verzi stejného zájmu.
Právě proto je možná zajímavější ptát se, proč nás tyto příběhy tolik přitahují. Chceme pochopit, proč někdo udělá něco nepředstavitelného? Zajímá nás selhání institucí? Fascinuje nás možnost, že něco podobného může existovat vedle běžného života? Nebo jednoduše milujeme dobře vystavěný thriller a skutečnost, že se to opravdu stalo, mu dodává další vrstvu napětí?
Odpověď nemusí být jen jedna. A právě proto není nutné true crime odmítat jako celek. Mnohem důležitější je způsob, jakým se na něj díváme.
Lizzie Borden proto není jen další „Monstrum“
Nová řada s Lizzie Borden je v tomto směru možná nejzajímavější ze všech. Ne proto, že by její případ byl nutně děsivější než příběhy Dahmera nebo Geina, ale protože její vina nikdy nebyla definitivně prokázána. Seriál tak nevytváří pouze dramatizaci skutečného zločinu. Vytváří vlastní odpověď na více než sto let starou otázku, kterou historické prameny stále nedokázaly definitivně uzavřít.
Navíc přidává postavy, motivace a události, které historici nemohou jednoduše potvrdit. Seriál například přidává vraždu sousedky Berthy Manchester a vytváří z ní součást Lizziina příběhu. Ve skutečnosti byla Manchester zavražděna až po smrti Bordenových a muž portugalského původu, José Correa de Mello, byl za tento čin neprávem odsouzen. Takový zásah už není jen drobná změna dialogu nebo časové posloupnosti. Mění samotnou historii skutečného člověka.
A přesto může být právě tento přístup pro seriál dramaticky velmi účinný. Tvůrci dostávají možnost vytvořit příběh o ženském hněvu, společenském postavení žen ve viktoriánské Americe, domácím útlaku a otázce, proč společnost některé pachatele vnímá jinak podle jejich pohlaví. Ryan Murphy ostatně novou řadu popsal jako určitý „fantasy“ příběh o ženách versus systému. Jenže čím více se seriál vzdaluje od dokumentovaných událostí, tím více bychom jej měli vnímat jako uměleckou interpretaci, nikoli jako odpověď na otázku, co se v domě Bordenových skutečně stalo.
Skutečné oběti by neměly být poznámkou pod čarou
Možná nejdůležitější otázkou celé antologie proto není, zda je seriál historicky přesný na devadesát, osmdesát nebo padesát procent. Mnohem důležitější je, co jeho tvůrci chtějí, aby si divák odnesl. Pokud si po osmi hodinách pamatujeme především tvář pachatele, jeho vztahy, jeho trauma a jeho herecký výkon, ale téměř nic o lidech, kterým ublížil, něco se v samotném způsobu vyprávění ztratilo.
Seriál může být dobře natočený, výborně zahraný a vizuálně působivý a přesto může být legitimní ptát se, jestli byl vůbec nutný. To není totéž jako tvrdit, že podobná díla nesmějí vznikat. Naopak. Skutečné zločiny mohou být důležitým materiálem pro filmy a seriály, pokud pomáhají pochopit minulost, odhalovat selhání institucí nebo připomínat lidi, kteří by jinak byli zapomenuti.
Monstrum však ukazuje, jak tenká je hranice mezi připomínáním a využíváním. Čím větší je rozpočet, čím slavnější jsou herci a čím atraktivněji je pachatel prezentován, tím snadněji se z tragédie stává produkt. A když se skutečný člověk promění v televizní postavu, jeho život už nepatří pouze historii. Začne patřit scénáristům, hercům, marketingu, Netflixu a nakonec i milionům diváků.
Možná proto není nejdůležitější otázkou, zda si pustit Monstrum: Příběh Lizzie Borden. Mnohem zajímavější je položit si při sledování jinou otázku: Kdo v tomhle příběhu dostává nejvíce prostoru – člověk, který zemřel nebo člověk, který byl obviněn? Protože právě od odpovědi na tuto otázku se odvíjí, zda sledujeme skutečně příběh o obětech a zločinu, nebo především další atraktivní seriál o „monstru“.
Zdroje:
