Článek
Tom Cruise tentokrát nepřiletěl na pomoc
Tom Cruise byl po dlouhá desetiletí jedním z nejspolehlivějších jmen Hollywoodu. Když se objevil na plakátu, diváci věděli, že dostanou velkou filmovou podívanou, a studia zase doufala v odpovídající tržby. Top Gun: Maverick dokázal po letech od premiéry původního filmu nejen oživit starou značku, ale proměnit se v jeden z největších filmových fenoménů posledních let. Série Mission: Impossible zase ukázala, že i dlouholetá franšíza může být postavena na skutečné filmové atrakci a ochotě svého hlavního představitele dělat věci po svém. Tentokrát však Cruiseova hvězdná síla nestačila. Jeho novinka Digger, kterou natočil oscarový režisér Alejandro González Iñárritu, má za sebou výrazně slabší start, než se od takto ambiciózního projektu očekávalo. V Severní Americe utržila během zahajovacího víkendu přibližně 8 milionů dolarů, což je nejhorší premiéra Cruiseova filmu za téměř dvacet let – od Hrdinové a zbabělci z roku 2007.
Na první pohled by se přitom mohlo zdát, že Digger má všechno, co by dnešní Hollywood mohl nabídnout. Za kamerou stojí Iñárritu, režisér Birdmana, Revenanta nebo Babelu. Vedle Cruise se ve filmu objevují Riz Ahmed, John Goodman, Sandra Hüller, Jesse Plemons a Michael Stuhlbarg. Kameru navíc obstaral Emmanuel Lubezki a film byl natočen ve formátu VistaVision. Nejde tedy o malý experiment několika neznámých filmařů, který se někde ztratil mezi premiérami. Warner Bros. do něj vložili obrovské prostředky a ještě před premiérou ho prezentovali jako jeden ze svých prestižních titulů. Samotné studio mělo podle dostupných odhadů očekávat zhruba 12 až 15 milionů dolarů za první víkend, zatímco rozpočet filmu se pohyboval ve stovkách milionů podle toho, jaké náklady se započítají.
A právě tady začíná být celý příběh zajímavý
Protože Digger není další pokračování známé série. Není to remake filmu, který už jsme jednou viděli. Není to další superhrdinský projekt, další kapitola desetiletí staré franšízy ani film, jehož největší reklamní argument zní „pamatujete si, jak jste to milovali jako děti?“. Je to originální film. A právě originální filmy jsou něco, po čem diváci i filmoví fanoušci volají už roky.
Stačí se podívat do jakékoli internetové diskuze pod oznámením dalšího remaku nebo pokračování. „Hollywood už nemá žádné nápady.“ „Proč raději nenatočí něco nového?“ „Chceme originální filmy.“ Podobné věty se opakují tak často, že se z nich stal téměř automatický komentář k současné kinematografii. A není to jen pocit několika filmových nadšenců. Průzkum společnosti NRG zveřejněný letos ukázal, že 72 procent dotázaných by v kinech chtělo více originálních filmů, což představuje nárůst oproti 62 procentům v roce 2023.
Jenže pak přijde originální film a my zjistíme, že cesta od „chci něco nového“ ke „koupím si na to lístek“ může být překvapivě dlouhá.
Publikum chce originalitu. Ale zároveň chce jistotu
A možná právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů současného filmového průmyslu. Diváci mohou být unavení z nekonečných sequelů, ale zároveň představují právě známé značky určitou formu bezpečné volby. Když člověk zaplatí nemalou částku za lístek, popcorn a pití, možná nechce riskovat, že dvě hodiny stráví u něčeho, o čem předem vůbec nic neví. U Toy Story 5, Avengers, Mission: Impossible nebo dalšího remaku známého filmu přesně víme, co přibližně dostaneme. U originálního filmu takovou jistotu nemáme. A čím dražší je návštěva kina, tím významnější může být právě tento pocit bezpečí.
Hollywood to samozřejmě dobře ví. Proto je pro studia tak lákavé pracovat se značkami, které už existují. Známý název se prodává snadněji než neznámý. Pokračování má automaticky připravené publikum. Remake může využít nostalgii. Adaptace známé knihy nebo videohry nemusí divákovi vysvětlovat, proč by ho měla zajímat. Výsledek ale vytváří začarovaný kruh: studia vyrábějí více známých značek, protože se bojí originálních projektů, a diváci pak dostávají stále více známých značek, protože na ně studia sázejí. Přitom data ukazují, že některé originální filmy dokážou uspět velmi výrazně a že publikum nemusí být vůči novým příběhům vůbec uzavřené.
Ne každý sequel je špatný. A ne každý originální film je automaticky dobrý
Bylo by ale příliš jednoduché celý problém shrnout větou, že diváci jsou pokrytci a Hollywood za nic nemůže. To by nebyla pravda. Pokračování mohou být skvělá a některé z nich dokonce dávají smysl. Pokud má filmař dobrý příběh, který nelze uzavřít jediným filmem, není žádný důvod se sequelu bránit. Stejně tak remake může existovat z uměleckého důvodu a nemusí být pouze cynickým pokusem vydělat peníze na známém názvu. Problém nastává ve chvíli, kdy je samotná existence značky považována za dostatečný důvod k natočení dalšího filmu.
Letošní rok ostatně ukazuje, že ani známé značky nemají automaticky vyhráno. Některá pokračování fungují skvěle, jiná výrazně zaostávají za očekáváním. Magická posedlost 2 například otevřel pouze kolem 30 milionů dolarů, přestože se vracely Sandra Bullock a Nicole Kidman. Naopak jiné pokračování, například Ďábel nosí Pradu 2, dokázalo svou nostalgii proměnit v obrovský komerční úspěch. Hollywood tak dostává poměrně komplikovanou zprávu: publikum nechce jednoduše „více originálních filmů místo sequelů“. Chce dobré filmy – a teprve potom řeší, zda jde o pokračování, remake nebo úplně nový příběh.
Digger tak možná není důkazem, že diváci originální filmy nechtějí
Právě proto bych z neúspěchu Diggeru nedělala jednoduchý závěr, že „publikum nemá zájem o originální filmy“. Takový závěr by byl až příliš pohodlný. Film totiž přišel do kin v době, kdy o něj nebyl dostatečně silný zájem, marketing nedokázal jednoznačně vysvětlit, proč by ho měl běžný divák vidět právě na velkém plátně, a kritické reakce byly rozdělené. Na Rotten Tomatoes se film pohyboval kolem poloviny pozitivních hodnocení a od diváků získal CinemaScore C+. Zároveň proti němu stály další tituly, které dokázaly přesněji oslovit své cílové publikum.
A je tu ještě jeden důležitý detail: Digger možná není film, který se snadno prodává jednou větou. Satirický příběh o mocném ropném magnátovi, který se snaží zachránit svět před katastrofou, již sám pomohl způsobit, není úplně typickým hollywoodským blockbusterem. Jeho ambice jsou velké, ale zároveň je zjevné, že Iñárritu natočil něco mnohem méně přístupného než další Mission: Impossible. Samotný Tom Cruise tak tentokrát nemůže jednoduše zopakovat trik, který fungoval u Ethana Hunta. Diváci nekupují pouze jméno herce. Kupují konkrétní film.
Možná tedy problém není v tom, že bychom nechtěli originální filmy
Možná jsme jen zapomněli, že originální film potřebuje od diváka něco, co nám hollywoodské franšízy posledních let odnaučily: ochotu riskovat. U pokračování už máme vztah k postavám, známe svět a často jsme emocionálně spojeni s předchozími díly. U nového filmu nic z toho neexistuje. Musíme se rozhodnout pouze podle traileru, režiséra, herců, recenzí nebo doporučení někoho, komu věříme. A někdy to znamená koupit si lístek na film, o kterém vlastně vůbec nevíme, jestli se nám bude líbit.
Jenže pokud budeme po Hollywoodu neustále požadovat originalitu a zároveň budeme každý originální film ignorovat, když se objeví v kinech, nemůžeme se potom příliš divit, že studia dávají přednost známým značkám. Filmový průmysl není charita a rozhodnutí producentů nakonec ovlivňuje především to, za co lidé skutečně zaplatí. Když další pokračování vydělá stovky milionů a ambiciózní originální film propadne, posílá to studiím velmi jasný signál.
Tom Cruise tedy možná prohrál. Ale prohráváme trochu i my
Propadák Diggeru je proto zajímavější než obyčejná zpráva o tom, že Tom Cruise tentokrát neměl dost diváků. Je to další připomínka toho, v jak zvláštní situaci se současné kino nachází. Chceme nové příběhy, ale současně toužíme po jistotě. Kritizujeme Hollywood za remaky, ale chodíme na ně. Stěžujeme si na pokračování, ale některá z nich dokážou během jediného víkendu vydělat desítky milionů. A když přijde originální film s velkou hvězdou, uznávaným režisérem a ambicí nabídnout něco jiného, nemusíme mu automaticky dát šanci.
Možná tedy není správná otázka, zda Hollywood vyrábí příliš mnoho sequelů a remaků. Správnější otázka zní, jestli jsme jako diváci ochotni podporovat filmy, které ještě nemají žádnou značku. Protože jestli opravdu chceme, aby v kinech vznikalo více Diggerů, Hříšníků, Nevěst! nebo dalších odvážných originálních projektů, nestačí o nich psát na sociálních sítích a volat po nich v komentářích. Musíme na ně také chodit.
A právě v tom je případ Tom Cruise poněkud ironický. Hollywood dostal přesně ten typ filmu, o který si jeho publikum dlouho říká. Nový příběh. Velkého režiséra. Velkou hvězdu. Žádnou existující franšízu. A první víkend ukázal, že samotná existence těchto ingrediencí ještě neznamená, že diváci přijdou.
Možná tedy Tom Cruise není důkazem toho, že originální filmy nefungují. Možná je Digger jen připomínkou, že originální film musí být stejně dobrý důvod k návštěvě kina jako další pokračování známé série. A pokud chceme, aby Hollywood přestal sázet pouze na jistotu, budeme muset občas riskovat spolu s ním.
Zdroje:
