Článek
Chodila jsem do šesté třídy a měli jsme celkem na pohodu třídní učitelku, která nás učila matematiku a výtvarnou výchovu. Oba dva předměty měla evidentně ráda.
V matematice jsme používali velký nelinkovaný sešit, v kterém jsme měli mít podložku.
Někteří tomu říkají lenoch, ale v podstatě víte, co mám na mysli. Z jedné strany měla podložka tenké linky a z druhé široké.
Paní učitelka byla poměrně pečlivá a asi tak dvakrát do měsíce, když nám během hodiny zadala samostatnou práci, že máme počítat příklady z učebnice, obcházela po třídě a kontrolovala úpravu našich sešitů.
V praxi to vypadalo tak, že paní učitelka přišla k lavici dotyčného dítěte, uchopila jeho sešit a prohlížela si ho, poté červenou propisku udělala klasické „V“, popřípadě měla nějaké poznámky ohledně úpravy. Jako že máme psát lépe, máme být více záleživí a podobně.
Toho osudného dne paní učitelka přišla ke mně a vzala si můj sešit. Protože podložka byla kluzká a lehce jí vypadávala, položila podložku na mou lavici.
A během pár sekund promluvila: „Kde máš podložku?“
„Tady na lavici,“ odvětila jsem.
„Jak to, že ji máš na lavici? Máš ji mít v sešitě.“
„Ale vy jste mi ji ze sešitu vyndala a položila na lavici,“ odpověděla jsem neutrálně.
Paní učitelka lehce zrudla v obličeji, sundala si brýle a přísně na mě pohlédla: „Takže ty nejen, že nemáš podložku v sešitě, ale ještě jsi drzá!“
Nevěděla jsem, co jí mám na to odpovědět, tak jsem se jen dívala.
Celá třída vybuchla smíchy.
Paní učitelka se nadechla, nandala si brýle, do sešitu mi dala podložku a položila mi ho na stůl. Pak dokontrolovala úpravu sešitů zbytku třídy.
Prostě ten den jsem byla drzá na paní učitelku a vlastně takový rebel, ale fakt jsem za nic nemohla.
No stane se. Na obranu paní učitelky bych řekla, že jinak byla hodná. A ten den měla prostě den „blbec“, možná byla unavená, přepracovaná.
