Článek
„Bez dudlíku neusne.“ Vandin příběh o boji, který trvá už dva roky
Když dudlík nejde odbourat, ať zkusíš cokoliv
Vanda sedí večer na podlaze, opřená o postel své tříapůlleté dcery, a má pocit, že tenhle boj se nikdy neskončí.
„Už od jejích prvních narozenin se snažíme dudlík odbourat,“ říká. „A pokaždé to vypadá nadějně. Přes den ho nechce, nepotřebuje, klidně ho sama vyhodí. Ale jak přijde noc… konec. Bez něj neusne.“
Dudlík se stal tématem, které v jejich domácnosti hraje hlavní roli už roky. A Vanda už vyčerpala snad vše, co existuje.
Všechny metody světa. A výsledek stejný.
„Zkusili jsme fakt všechno,“ vypráví Vanda.
Jednou nechali dudlík „odletět balónkem“, protože si to sama přála. Jindy ho dcera sama vyhodila do koše. Dokonce ho jedno období věnovala mladšímu sourozenci — přes den.
Ale noc je jiná. Noc je boj.
„Stříhala jsem špičky, dělala do něj díry, zkusila ocet, sůl,“ vypočítává. „Nic nepomohlo.A já ho prostě výdycky zas a znovu koupím.“
Jakmile nastane večer, malá začne být nervózní. Po posteli hledá dudlík jako jediný zdroj jistoty.
A když ho nedostane?
„Je zle,“ říká Vanda. „Velký zle.“
Metoda „vydrž“ se změnila v peklo
Když už Vanda nevěděla, co dál, sáhla i po radikálnější metodě.
„Zkusili jsme to prostě vydržet,“ přiznává. „Říkala jsem si: dva dny breku a bude pokoj, tak to všichni popisují.“
Jenomže u nich to tak neproběhlo.
„Dva dny nespala. Jen brečela. Byla úplně vyřízená… a já taky,“ říká tiše. „Nešlo to. Vrátila jsem jí ho. Nešlo ji nechat trápit.“
„Nevím, co mám dělat dál“
Ve dne usměvavá holčička. V noci malý uzlíček nervů, který potřebuje svou jistotu — i když má tři a půl roku.
„Někdy mám pocit, že se to nikdy nezlomí,“ přiznává Vanda. „Že ten dudlík bude mít do maturity.“
Usměje se, ale v očích má spíš zoufalství než humor.
„Nevím, co mám dělat dál. Fakt nevím. Zkusila jsem všechno. A stejně jsme pořád tam, kde jsme byli.Doufám, že až nastoupí příští rok do školky, změní se to. Snad? “
