Článek
„To je málo,“ řekl
Můj manžel mi nedávno řekl, že mu málo děkuji. Že si nevážím toho, co doma dělá. Konkrétně toho, že uvařil oběd a dal nádobí do myčky.
Zastavila jsem se v půlce věty. Ne proto, že bych nevěděla, co říct. Ale proto, že jsem si v hlavě přehrávala celý ten den. Jak jsem mu stála u linky, krájela zeleninu, hlídala hrnec, uklízela kolem. Jak jsem se ptala, jestli něco nepotřebuje. A jak jsem nakonec řekla: „Děkuju, bylo to dobré,“ pochválila ho, dala mu pusu a myslela si, že je to normální.
„To je málo,“odpověděl mi.
Vím, že ne každý chlap vaří
„Víš, že ne všude chlap vaří,“ odpověděl klidně, skoro poučně.
Ano. Vím to. A právě proto děkuju. V některých rodinách je pořád „vzácnost“, když muž uvaří. Já to respektuju. Chválím. Děkuju. Vážím si toho. Jenže někde uvnitř mě to píchlo.
Protože já vařím většinu dní. Já dávám nádobí do myčky skoro pořád. Já peru, skládám, uklízím.
A nikdy mě nenapadlo čekat za to zvláštní uznání.
Jak se měří vděčnost?
„A jak by sis to představoval?“ zeptala jsem se opatrně. „No nepřipadá mi, že si toho vážíš,“ odpověděl.
A tehdy mi to začalo docházet. Možná fakt nejsem dost vděčná. Možná bych mohla děkovat víc, hlasitěji, častěji. Jenže pak stojím u linky, dávám do myčky hrnce po obědě a v hlavě mi běží seznam věcí, které dělám automaticky. Protože se udělat musí, tak jdu a dělám je.
Neviditelná práce
Nikdo mi netleská za to, že myslím dopředu. Za to, že vím, co chybí v lednici. Když mléko v ledničce je, nikdo si toho nevšimne, ale kdyby chybělo, toho si člověk všimne hned.
Některá práce je vidět – a jiná se prostě bere jako samozřejmost.
Nechci přestat děkovat
Nechci přestat děkovat. Nechci být cynická. Nechci zlehčovat to, co dělá. Vážím si toho, na druhou stranu, já toho dělám v domácnosti mnohem víc.
Napadlo mě, že si to jeden týden budu všechno zapisovat.. Ale opravdu všechno, zároveň manžela požádám, aby si věci zapisoval taky. Na konci týdne uvidíme, čí seznam je delší a jak je to tedy s tou vděčností.
