Článek
Mám ji ráda. Opravdu.
Mám svou kamarádku ráda. Opravdu. Známe se už od školy a trávily jsme spolu vždycky hodně času. Často si to musím připomínat, hlavně ve chvílích, kdy cítím, že mě něco v ní dráždí víc, než bych si chtěla připustit. Je to milá, citlivá máma dvou malých dětí. Právě proto je pro mě tak těžké si přiznat, že mi občas leze na nervy.
Táta, který „pomáhá“ tím, že prostě funguje
Její manžel je táta, jakého u jiných rodin skoro nevídám. Ráno jde do práce, odpoledne přijde domů a automaticky funguje. Přebaluje, hraje si s dětmi, vaří, uklízí. A nebere to jako „pomoc“, za kterou by měl dostávat tisícero díků, prostě běžné fungování v domácnosti.
Je to pro něj samozřejmost. Což by mělo být normální.
Zázemí, jaké nemá každý
Mají navíc obrovské štěstí na zázemí. Jedni prarodiče bydlí tři minuty od jejich bytu.
„Kdyby cokoli, jen zazvoňte,“ opakuje tchýně často.
A nejsou to jen řeči. Hlídají často, rádi a bez výčitek, pravidelně vodí do školky, někdy i vyzvedávají. Druhá babička si nedávno vzala starší dítě na celý víkend.
„Aspoň si trochu odpočinete,“ smála se, když si pro vnouče přijela.
K tomu velký byt v širším centru města, který dostali od rodičů manžela. Bez nájmu. Bez stresu z peněz.
Věty, které se opakují
A přesto pokaždé, když se s kamarádkou potkáme, přijde to.
„Je to strašně náročné,“ povzdechne si hned mezi dveřmi.
„Ty si teď půjdeš domů a lehneš si, viď? Já bych tak strašně chtěla, ale nemůžu.“
Přikyvuju.
„Jo, chápu. Je to mazec,“ odpovídám automaticky.
Myšlenka, kterou nikdy neřeknu nahlas
Jenže někde hluboko ve mně se ozývá jiná věta. Taková, kterou bych nikdy neřekla nahlas.
Co bys ještě chtěla?
Nechci být necitlivá. Vím, že únava se špatně měří a že i lidé s pomocí můžou být vyčerpaní. Ale zároveň vidím celý ten obraz. Manžel, který funguje. Prarodiče na dosah ruky. Byt bez nájmu. Podporu, kterou spousta žen nemá.
A slyším hlavně stížnosti, žádnou vděčnost a uvědomění si velké podpory.
Jednou, když odcházím domů, si kamarádka povzdechla znovu:
„Ty se máš… aspoň máš klid.“
Usměju se.
„Jo… dneska jo,“ odpovím.
Cestou domů si ale uvědomím, že se asi pořád ode mě čeká, že potvrdím, že je všechno hrozné, nezvladatelné, na hraně. Jenže ona si prostě tenhle život vybrala a má veškerou pomoc, kterou může mít. Není to lehké, ale co je?
Dvě pravdy
Asi jí to nikdy neřeknu. Tak v sobě dál nesu obojí. Opravdovou náklonnost i tiché přesvědčení, že někdy nejde o to, kolik toho člověk má, ale jak to vnímá.
