Článek
Klasické manželství
Žiju v manželství, které je vlastně dobré. Máme se rádi, rozumíme si, fungujeme jako tým. Není to pohádka, ale je v tom klid, jistota, společné rituály. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem šťastná, většinou řeknu ano. A většinou to tak i cítím.
Jenže je tu něco, co se mnou jde celý život. Odjakživa se mi líbily ženy. Nikdy to nebylo jen „kamarádské“. Spíš tiché napětí, pohledy, blízkost, která bolela i hřála zároveň. Dlouho jsem to odkládala stranou, říkala si, že to není důležité. Že jsem si vybrala. Že manželství znamená tečku.
Teď ale cítím, že se to ozývá silněji než kdy dřív. Nejde mi o útěk, ani o rozbití toho, co mám doma. Nechci jiný život. Nechci jiného partnera. Jen bych chtěla ženu. „Kamarádku na hraní,“ jak si to sama pro sebe pojmenovávám, i když vím, že to zní zlehčujícím způsobem. Ve skutečnosti toužím po sdílení, po blízkosti, po dotecích, které jsou jiné než ty mužské. Po přátelství, které má i erotický podtón.
Nakonec jsem sebrala odvahu a řekla mu to. Sedli jsme si večer na gauč, ticho mezi námi bylo těžké.
Dialog, který zranil nás oba
„Musím ti něco říct,“ začala jsem.
„Co se děje?“ zeptal se, a už teď v jeho hlase byla obava.
„Je to… složité. Vždycky se mi líbily ženy.“
„…Co myslíš?“
„Nechci tě ztratit. Jen bych chtěla mít možnost… znát ženu blíž. Kamarádku. Možná něco víc. Nic, co by zničilo nás, ale… blízkost, která není jen přátelská.“
Chvíli mlčel. Díval se na mě tak, že mi připadalo, že čte každou část mé mysli.
„Takže chceš… něco, co já nemůžu dát?“ řekl nakonec.
„Ano… i ne. Nechci jiného muže, nechci s nikým chodit. Jen tuhle část sebe… sdílet. Abych byla celá.“
Zamyslel se a pak řekl:
„Víš… já ti to nemůžu dovolit. Ublížilo by mi to. Možná bych ti nedokázal odpustit.“
„Rozumím,“ odpověděla jsem, hlas mi zadrhával. „Já taky nechci, aby to zranilo nás.“
A přesto mě jeho „ne“ bolela víc, než jsem čekala. Cítila jsem, že uvnitř mě něco stále hoří.
Dilema, jestli to, co mám, stačí napořád
Teď stojím někde mezi. Mezi loajalitou a touhou. Mezi tím, co je správné, a tím, co je pravdivé. Ptám se sama sebe: mám se té části sebe vzdát? Zase ji zamknout a doufat, že ztichne? Nebo je fér chtít víc, i když tím riskuju bolest – jeho, nebo svou?
Nemám odpověď. Jen otázky, které se vrací hlavně večer, když ležím vedle něj a cítím vděčnost i prázdno zároveň. Miluju ho. A přesto cítím, že nejsem celá. Nevím, jestli se s tím dá žít. A pokud ano, za jakou cenu.
