Co jsme jedli jako děti? Tyto pokrmy nás zahřejí na duši

Podzim je tady. Ranní chlad nás nutí vrátit se zpátky pod peřiny a na chvíli se vzdát venkovního světa. Jak se dny zkracují a vítr si začíná hrát s listy, máme stále větší chuť stulit se do deky, s hrnkem teplého nápoje v ruce a nechat se unášet vzpomínkami. V těchto podzimních chvílích často myslíme na jídla, která nás provázela dětstvím. Jednoduché pokrmy, které nás zahřívaly nejen na těle, ale i na duši. Každé sousto nás vrací do babiččiny kuchyně, na zahradu plnou smíchu a na ty momenty, kdy jsme společně seděli u stolu, obklopeni těmi, které máme rádi.

Dětství je plné nezapomenutelných okamžiků, ale některé vzpomínky na jídla jsou silnější než jiné. Jídla, která nejsou jen o chuti, ale o lidech, kteří je připravovali, o atmosféře kolem nich a o chvílích, kdy jsme je s radostí sdíleli s rodinou. Tenkrát nám připadalo, že všechno bude pořád takhle – jednoduché, bez starostí. A přece je to jinak. Dnes, když si vzpomenu na ty chvíle, mám chuť vrátit se zpět do doby, kdy jediná věc, kterou jsem musela řešit, byla, jestli bude zítra hezky a jestli se budeme moci koupat na zahradě.

Tady je pár jídel, která mě vracejí zpět do dětství a stále mi na nich něco chybí, když je nemohu připravit tak, jak to uměli ti, kteří je dělali s láskou.

Lívance byly jedním z těch pokrmů, které byly symbolem nejlétovatějšího léta. Babička je vždycky dělala na litinovém plátu a já ten den radši ani nesnídala, aby se jich do mě hodně vešlo. Doufala jsem, že ten den nebude pršet, protože jsem je vždycky jedla venku na schodech před barákem. V kuchyni u stolu by mi tak nechutnaly. Babička je vždycky začínala péct brzy dopoledne a až do odpoledne u nich stála. Tolik hodin.. Nechápala jsem, že na ně pak nemá chuť, když přece tak voní… Lívance, teplé a nadýchané, potřené máslem a posypané skořicovým cukrem, byly prostě nepřekonatelné. Mám je stále spojené s létem a od té doby, co babička zemřela, jsem je už nikdy neměla. Tedy.. jednou jebo dvakrát v kavárně s malinami, ale copak je to to samé?

„Rozhuda,“ jak jsme ji doma vždycky říkali, byla jedním z těch jednoduchých, ale dokonalých pokrmů, které dělala babička a pak i mamka. Tvaroh, pažitka, trocha soli a pepře. Je to jednoduché, zdravé a levné jídlo, které jsem milovala. Tenkrát jsem neznala pojem peněz a nevěděla jsem, že i ta finanční nenáročnost je důležité kritérium. Babička jí vždycky natírala tím zvláštním nožem, který měl obdélníkový tvar a nebyl vůbec ostrý – prostě natírací nůž. Pak jsem ho v kredenci hledala, ale nevím, kam se ztratil.

Buchty, které jsme doma nazývali „tajné“, byly další specialitou od babičky. Logicky byly tajné, protože nikdo nevěděl, co v nich bude. Mák, povidla, tvaroh? I když byla třeba jen jedna náplň, vždycky byly prostě tajné. Jednu jsme nenaplnili vůbec a soutěžili jsme o to, kdo si ji najde a sní. Asi byly z obyčejného kynutého těsta, ale tajemství spočívalo v tom, že byly připravené s láskou a posvěcené prací rukou, které je zadělávaly.

Jak nás strašně nebavilo sbírání borůvek! Vždycky jsem jako malá musela nasbírat kelímek od jogurtu.. a přibývalo to tam tak pomalu! Děda se zlobil a říkal, že mám prostě sbírat víc, ale babička mě bránila a říkala, že jeden kelímek stačí. Děda brumlal, že pak jím ty borůvky jako nezavřená, tak ať sbírám.. Já radši ale lítala po lese a pak jedla v lese nejoblíbenější jídlo specifické pro ten den sběru. Chleba s máslem posypaný borůvkama. To jsem pak nebyla líná si je na ten chleba nasbírat. Dospělí mi říkali, že máme pomazánku a sýr, ale chleba s máslem a borůvkama nic nepřekonalo. Borůvky jsem vždycky milovala nejen tak, ale především jako součást koláčů. Měkké těsto a sladkokyselá chuť borůvek. Ty koláče byly tak jednoduché, a přece tak dokonalé. Křupavá drobenka, která se mně osobně často nepovede, ale tehdy se mamce a babičce povedla snad vždycky - vůně, křupavost a dokonalé kousíčky drobenky na koláčích.

Není nic jednoduššího než brambory na loupačku. Tohle jídlo bylo spojeno s mými oblíbenými letními večery. Brambory, máslo a mléko, které jsem nikdy nepila a děda se zlobil, že to k tomu přece patří a co jako budu pít.. Vodu? Kdo to kdy slyšel..

Rajská omáčka byla jídlo, které se podávalo na oběd, když se chtělo „něco pořádného“. Červená, voňavá omáčka, která byla perfektní s masem a knedlíkem. Kdepak nějaké kuličky, pěkně plátek masa. Tento pokrm mi připomíná víkendové obědy s celou rodinou. Červená pusa a dávat pozor na ubrus, je přece bílý.

A nakonec, krupičná kaše. Jedno z jídel, které u nás byly spojeny s tím nejoblíbenějším obědem. Dělali jsme ji vždycky na sladko, nejraději s čokoládou a skořicí. A vždycky napůl - jedna část s čokoládou, druhá skořicová. Někdy, když jsme ji měli jako echt vylepšenou, tak byla rozdělená na třetiny a v jedná té části bylo kakao. To mi paradoxně ale nikdy moc nechutnalo, bylo to až moc suché. Vzpomínám si, jak jsem se těšila, až se na vrchu rozpustí čokoláda, vytvoří se čokoládové ostrůvky a skořice začne vonět celou kuchyní. Bylo to jídlo, které zahřeje tělo i duši.

Akorát už si ji nikdy nedám s babičkou.

Co je vaše jídlo dětství?