Článek
Nikdy bych nevěřila, že se mi to stane.
Nikdy.
Jsem ten typ člověka, co má ve vztazích jasné hranice. Přátelství je posvátné. A přátelství s Ivou – mojí nejlepší kamarádkou od dětství – je pro mě něco jako rodina.
A možná právě proto mě to dnes tíží tak, že nemůžu spát. Protože jsem se zamilovala do jejího muže.
Do jejího ženicha.
A došlo mi to až na jejich svatbě.
Jak to začalo? Vůbec nevím. Nebo možná vím.
Když Iva začala chodit s Danem, nehrálo se ve mně nic dramatického. On se mi líbil, jasně. Kdo by si ho nevšiml? Byl vtipný, chytrý, laskavý a občas až neuvěřitelně pozorný. Ale byl to její Dan, takže to pro mě bylo uzavřené téma.
„Dádo, můžeš mi pomoct se zasedacím pořádkem?“ psala mi před svatbou.
„Jasně, pošli,“ odepisovala jsem automaticky.
A tím to začalo.
Ty týdny plné zařizování.
Společných schůzek.
Stovek detailů.
Iva byla roztěkaná, řešila šaty, výzdobu, dort. Já byla ta, která držela věci pohromadě. A Dan… Dan byl ten, kdo se mnou všechno stíhal řešit, když ona nestíhala. Plánovali velkou svatbu, spoustu kamarádů, hodně svatebního programu…
„Hele, já tě hodím domů, je pozdě,“ říkával.
A já seděla v autě, vedle něj, poslouchala jeho narážky, jeho smích, jeho povzdechy nad tím, jak je toho hodně – a nenapadlo mě absolutně nic.
Nic.
Protože je to budoucí manžel mé nejlepší kamarádky.
Jenže ty malé momenty tam byly.
Když se zastavil párkrát u mě v práci „jen na pozdrav“.
Když mi řekl: „Víš, Dádo, ty jsi taková klidná během celý týhle svatby.“
Když se ke mně naklonil, aby mi ukázal změny v programu, a mně se rozbušilo srdce tak, že jsem si to musela zakázat.
Svatba. Den, kdy mi to došlo.
Stála jsem vedle něho u oltáře. Já jako svědkyně Ivy, on jako ženich se svým svědkem.
Oba jsme se usmívali.
Ale jeho oči…
Jeho oči vypadaly jinak.
On se nesmál jako někdo, kdo se nemůže dočkat.
Spíš jako někdo, kdo se snaží vše ustát.
„Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem během příprav, když Iva odešla.
„Jo, jen… je toho moc,“ odpověděl a pousmál se. „Víš jak. Program, rodina, emoce…“
Chvíli mlčel.
A pak dodal: „Jsem rád, že jsi tu.“
Ta věta mě zasáhla jako rána. A tehdy jsem to poprvé připustila. Že to, co cítím, není jen obdiv nebo blízkost.
Já se do něj zamilovala. Do muže, který si právě bral moji nejlepší kamarádku.
**„Miluju tě,“ chtělo se mi křičet.
Ale řekla jsem jen: „Já jsem taky ráda.“**
A pak to celé proběhlo jako ve filmu. Slíbili si věrnost, lásku, péči v dobrém i zlém.
Ona řekla ano. On řekl ano.
Lidé tleskali. Já držela kytici a snažila se, aby mi nebylo vidět na očích, že se uvnitř rozpadám.
Co cítím teď? Nevím. A to je nejhorší.
Nevím, jestli ke mně někdy něco cítil.
Nevím, jestli pár těch náznaků bylo opravdových.
Nebo jestli jsem si to vytvořila sama v hlavě.
Možná byl jen milý, protože jsem nejlepší kamarádka jeho ženy.
Vypadal nepřítomně, protože řešil rodinné hádky.
Jeho pohledy jsem jen špatně vyložila.
Ale jedno vím jistě:
On je ženatý. A já to musím respektovat.
Naposledy jsem ho viděla, když si odcházel pro fotky, kameraman ho volal.
Otočil se ještě jednou.
Jen na malý moment.
Možná náhoda. Konec. Možná nic.
Já stála a usmívala se, protože to se přece na svatbě dělá.
Ale uvnitř mě bolela každá část.
Takže… co budu dělat?
Nevím.
Možná se stáhnu, aby měli prostor. Možná si to všechno rozmyslím a za chvíli se budu divit, proč mě to tak vzalo. Možná jsem byla jen unavená. Možná jsem jen podlehla atmosféře. Možná jsem prostě jen rozhozená, protože jsem sama a i když Ivě její štěstí přeju, trochu jí i závidím.
Ale vím jedno:
Nechci ublížit svojí nejlepší kamarádce a ani nikomu jinému.
A nechci ublížit sobě tím, že budu milovat někoho, kdo patří jiné.
Jednou to přejde. Musí.
Až na to, že dnes večer sedím doma, sundávám ty dnešní slavnostní šaty a pořád cítím jeho vůni, když mě objal po gratulaci. Nebo si ji alespoň domýšlím.
A říkám si:
„Dádo, jak jsi se do toho sakra dostala?“
