Článek
Jmenuju se Daniel, je mi šedesát tři a každý večer, když držím naši dvouletou Emu v náručí, cítím zvláštní směs něhy a strachu.
Té něhy je tolik, že mi až bolestně rozechvívá hrudník.
A toho strachu… toho je možná ještě víc.
Moje žena Klára má třicet dva.
A já se vedle ní někdy cítím jako někdo, kdo už je za zenitem, a přesto začíná úplně nový život.
Když jsme se poznali, myslel jsem, že je to nějaké nedorozumění. Ona – mladá, živá, plná plánů. Já – muž, který už jednou všechno vybudoval, přežil, a teď si myslel, že už ho žádné velké změny nečekají.
Jenže s ní jsem se po letech zase cít potřebný. Zajímavý. Naživu.
A pak se narodila Ema.
A všechno ve mně se přeskupilo.
Hřiště, které mě vyděsilo
Nedávno jsme byli venku. Ema ještě nemluví úplně srozumitelně, ale když mě uvidí, roztáhne ruce a křičí „ta-to!“.
To jedno slovo by mi stačilo ke štěstí do konce života.
Jenže když jsem ji honil mezi prolézačkami, najednou jsem musel zastavit. Zadýchal jsem se víc, než bych chtěl přiznat. Klekl jsem si, jen aby si Klára nevšimla, že se mi trochu motá hlava.
Ale ona to poznala.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše, aby to Ema neslyšela.
Přikývl jsem. A lhal.
V tu chvíli mi hlavou proběhlo:
Kolik takových hřišť ještě zvládnu? Kolik let ji zvednu do náručí, než mi ruce přestanou stačit?
A ta myšlenka mě zlomila víc než jakákoli únava.
Co bude dál?
Ema se ráno budí s úsměvem, běhá po bytě v měkoučkém pyžamu a chichotá se, když ji přebaluju.
Zpívám jí, i když neumím zpívat, a ona se směje, jako bych byl světový talent.
A já mám strach.
Strach, že si lidé okolo budou šeptat: „To je její táta? Nebo děda?“
Strach, že jednou se probudí a já u toho nebudu. Že Klára ponese těžké věci sama.
A že jednou, až budu opravdu starý, uslyším tu nejhorší větu:
„Táto, pojď si sednout, já si s Emou zahraju.“
Protože nebudu stačit.
Ale pak se stane něco malého
Dnes ráno přišla Ema ke mně. Vzala moji ruku a pevně si ji přitiskla na tvář.
Políbila mě, jak umí – takovým tím drobným, mokrým pusinkováním, které dělají jen dvouleté děti.
A v tu chvíli jsem věděl, že i kdybych měl být starý táta…
Jsem právě ten táta, kterého potřebuje.
Možná jsem starší o generaci. Ale láska to nepočítá.
Když večer usne, sedím v obýváku a dívám se na Kláru, jak ukládá její malé ponožky do šuplíku. Říkám si:
Možná nepoběžím tak rychle jako ostatní otcové a možná budu vypadat spíš jako děda.
Ale jsem tady. A chci tu být co nejdéle. A tu lásku, co cítím k Emě, když ji mám v náručí každý večer, stojí za každou vrásku, za každou obavu a za každý nádech navíc.
