Článek
Vystudovala jsem vysokou. A stejně nevím, co se sebou.
Měla to být nová kapitola
Když jsem promovala, měla jsem pocit, že se něco změní. Že ten okamžik, kdy si vezmu talár, převezmu diplom a rodiče na mě budou pyšně koukat z první řady, bude začátek něčeho nového, lepšího. Dospělý život s mnoha možnostmi. Jenže ono se nezměnilo nic.
Práce, která mě nikam neposouvá
Po škole jsem si našla práci v administrativě. Tabulky, maily, papíry, které se přehazují z jedné složky do druhé. Práce, kterou by zvládl skoro kdokoliv. Práce, která mě neživí špatně, ale ani nikam neposouvá. Každé ráno vstanu, jedu do kanceláře, odsedím si svoje a večer jedu zpátky. Druhý den znovu. Občas mám pocit, že jsem se stala tím, čemu jsem se vždycky chtěla vyhnout - křečkem v kolečku.
„Tak co, už přemýšlíš, kam půjdeš dál?“ ptá se mě občas máma u večeře.
„A kam?“ odpovím jí. „Tady nic není.“
„Tak musíš hledat,“ řekne automaticky, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
Jenže ono není.
Malé město, malé možnosti
Žiju v malém městě u hranic. Tady se práce nehledá podle snů, ale podle toho, co zrovna je. A většinou není skoro nic. Lidi jsou rádi, že mají jistotu, stabilní práci a pravidelný plat.
A já to chápu. Vážně. Jenže zároveň mám pocit, že mi život protéká mezi prsty.
Pořád u rodičů
Bydlím pořád u rodičů. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože si nic jiného nemůžu dovolit. Nájem v nejbližším větším městě by mi spolkl skoro celý plat.
„Vždyť se máš dobře,“ říká mi táta. „Máš práci, máš střechu nad hlavou. Co bys ještě chtěla?“
A já na to neumím odpovědět. Protože já vlastně nevím.
Vysoká škola mi odpovědi nedala
Myslela jsem si, že vysoká škola mi pomůže najít směr. Že mi ukáže, co chci dělat. Kým chci být. Jenže místo toho mám pocit, že jsem se jen posunula o pár let dál… a jsem pořád na začátku.
Někdy sedím večer v pokoji, kde jsem vyrůstala, a dívám se kolem sebe. Na staré plakáty, na knihy ze školy, na věci, které jsem si nechala jako připomínku „něčeho“.
A říkám si, jestli jsem někde neudělala chybu.
„Zkus to jinde“
„Nechceš to zkusit někde jinde, ve větším městě?“ zeptala se mě nedávno kamarádka.
„A co tam?“ povzdechla jsem si.
„Nevím… cokoliv. Prostě začít jinde.“
„A z čeho budu žít?“
Na to už neodpověděla.
Pocit, že stojím na místě
Nejhorší na tom všem je ten pocit… že stojím na místě. Že ostatní jdou dál, zatímco já pořád přešlapuju. Někteří už mají byty, jiní plánují rodinu, další aspoň vědí, co chtějí.
A já? Já ráno vstanu, jdu do práce, večer přijdu domů a přemýšlím, jestli tohle je ono.
Možná to teprve přijde
Ale někde hluboko ve mně je ještě malý hlas, který říká, že tohle nemůže být všechno. Že to, že teď nevím, neznamená, že to nezjistím. Jen to asi přijde později, než jsem čekala.
