Článek
Bylo to dřív tak nějak samozřejmé. Přicházela jsem z práce dřív, stihla jsem nakoupit, uvařit, uklidit… a vlastně mi to ani nepřišlo. Vše fungovalo, všechno bylo hotové a večer jsme měli klid.
Pak se nám narodilo dítě. Dneska jsou mu dva roky, je úžasný, ale zároveň je to nepřetržitá péče. A já jsem zjistila, že to, co jsem dřív zvládala „mimochodem“, už prostě nejde.
Manžel přijde z práce, sedne si… a tím to pro něj končí. Já mezitím jedu dál.
Nejvíc to na mě dopadlo jednou večer. Malý byl protivný celý den, tahal mě za nohu, chtěl pozornost. Já vařila, do toho mi pípala pračka a kuchyň vypadala, jako by tam něco vybuchlo.
„Můžeš ho prosím vzít a přebalit ho?“ zavolala jsem na manžela do obýváku.
„Teď? Já jsem si teď sednul.“
„Já teď nemůžu, mám rozdělané jídlo.“
Přišel do kuchyně, podíval se na mě a pak na malého.
„A to to nemůže chvilku počkat?“
„Ne, nemůže. Je celý mokrý.“
Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechl: „Já jsem byl celý den v práci.“
V tu chvíli mi to ujelo.
„A já jsem byla kde?“ otočila jsem se na něj. „Já jsem si tady celý den hrála?“
„To jsem neřekl.“
„Ale přesně tak se chováš,“ pokračovala jsem. „Ty přijdeš domů a máš hotovo. Já jedu pořád.“
„Tak si sedni, ne?“ pokrčil rameny.
„Kdy?“ skoro jsem se zasmála. „Kdo uvaří? Kdo ho přebalí? Kdo uklidí? To se udělá samo?“
Chvíli mlčel, pak jen řekl: „Tak to pořád neřeš.“
To mě dorazilo.
„Já jsem unavená,“ řekla jsem potichu. „A mám toho zrovna tak dost.“
Nakonec ho přebalil. Rychle, bez řečí. A zase si šel sednout. A tím to vlastně skončilo.
Jenže mně to v hlavě zůstalo. Došlo mi, že on tyhle věci vlastně nikdy nemusel řešit. Nikdy nebyl s dítětem celý den, nikdy nemusel přemýšlet o tom, co všechno je potřeba zařídit, aby domácnost vůbec fungovala. Jídlo, nákupy, prádlo, uklízení, režim dítěte — to všechno se děje tak nějak samo… jenže ve skutečnosti to někdo musí pořád držet v hlavě. A ten někdo jsem já.
Možná proto mu nedochází, jaký je to zápřah. Že to není jedna konkrétní věc, ale nekončící řetězec drobností, které se nedají odložit. Máme rozdělaný byt, chtěli jsme vymalovat a koupit nové skříně, čeká to už měsíce. Vždycky říká, že se do toho pustí o víkendu. Ale víkend přijde a zase slyším, že si potřebuje odpočinout. A já to prostě už všechno nechci řešit.
Chci si taky odpočinout. Jen na to nemám kdy. Mateřství mě naplňuje, to je pravda. Ale zároveň mě vyčerpává ten pocit, že všechno stojí na mně. A poslední dobou mi v hlavě běží jedna myšlenka pořád dokola:
Co bude, až budeme mít druhé dítě?
Protože jestli se něco nezmění… tak nevím, jak to zvládnu.
