Článek
Chtěla jsem přestat kojit. A místo úlevy mám pocit, že se z toho zhroutím
Mám rok a půl starého syna a pořád kojím. A už to dávno není něco hezkého nebo přirozeného, jak si to člověk představuje. Přes den už o prso skoro nestojí, normálně jí, běhá, hraje si. Ale večer je to boj.
Usínání trvá klidně hodinu. Někdy víc. Přelézá mě, střídá prsa, tahá mě za vlasy, štípe mě, zlobí se, křičí. A já u toho sedím a mám pocit, že mi praskne hlava. Někdy se mi fakt dělá fyzicky špatně ještě dřív, než vůbec začne uspávání. A v noci to samé. Budí se několikrát, vždycky chce prso, jinak neusne. A já ho držím, čekám, než zabere, a pak ho opatrně dávám dolů, protože když ho položím moc brzo, je to celé znova.
A já už nemůžu.
Neříkám to lehce. Dlouho jsem si říkala, že to vydržím. Že to přejde. Že tohle je prostě mateřství a já to jen musím „ustát“.
Ale poslední dobou už to není jen únava. Je to odpor. Někdy až panika, když vím, že se blíží večer. A pak vina za to, že to vůbec cítím.
Začala jsem se snažit ho odstavit. Pomalu. Ne naráz. Jen jinak uspávat. Jenže on plakal. Vztekal se. Křičel tak, že to trhalo uši.A já ho držela, hladila, zpívala mu, snažila se ho uklidnit jinak než prsem. Někdy to šlo. Někdy ne.
A pak to přijde vždycky stejně.
„Tak ho nakoj, ne,“ řekne manžel, když to slyší.
A v tom hlasu je něco, co mě okamžitě srazí. Jako bych dělala něco hrozného. Jako bych ho týrala.
„Proč ho trápíš?“ dodá.
A já v tu chvíli nevím, co říct. Protože on slyší jen pláč. Ale já ho slyším celý den. Každý den. Snažila jsem se mu to vysvětlit.
„Já už nemůžu,“ říkám mu. „Mně se z toho dělá fyzicky zle. Já už to nezvládám.“
Ale mám pocit, že mě neslyší. Nebo spíš slyší, ale v tu chvíli je pro něj důležitější ten pláč. Ten okamžik křiku, ne to, co se děje se mnou. A já pak ustoupím.
Protože je to jednodušší. Protože nechci hádku. Protože nechci být ta, co „ubližuje“.
Pokaždé, když ustoupím a nakojím syna, mám pocit, že už to není volba, ale reflex. Že už to nedělám proto, že chci, ale proto, že nevydržím ten tlak.
A začínám si říkat věci, které nechci:
Že jsem špatná máma a měla bych to zvládat líp a ostatní ženy to přece zvládají.
A přitom jediné, co chci, je přestat cítit, že každé večerní uspávání je boj, ze kterého odcházím pokaždé o kousek víc prázdná.
Nechci synovi ublížit. To je to poslední.
Ale taky už nechci způsobovat si ty hrozné pocity sama sobě jen proto, že někdo jiný to zvládá líp. Nevím, kde je správná hranice.
Vím jen, že už nejsem v bodě, kdy to „jen trochu bolí“. Mě to ničí.
A nevím, jestli si to někdo doma vůbec uvědomuje.
