Článek
Nikdy jsem nebyl ten talentovaný – a stejně jsem to dotáhl dál než ostatní
Nikdy jsem nebyl ten, komu šlo programování samo. Když jsme na škole začínali, byl jsem spíš ten, co nestíhá. Zatímco ostatní už měli hotové úkoly, já pořád bojoval s chybami, kterým jsem ani nerozuměl. Oni psali kód skoro bez přemýšlení, já si musel dohledávat každou druhou věc.
Pamatuju si, jak jsem jednou seděl nad jednoduchým úkolem několik hodin a stejně to nefungovalo. „Ty nad tím sedíš pořád?“ zeptal se spolužák, když šel kolem. „Jo… nějak mi to nevychází,“ řekl jsem. Podíval se na to asi na deset vteřin. „Tady máš chybu.“ Opravil jeden řádek a odešel. Pro něj hotovo. Já jsem tam pak seděl ještě dalších deset minut a přemýšlel, jak to, že to nevidím.
Dlouho jsem měl pocit, že na to prostě nemám hlavu. Že jsou lidi, kteří to chápou, a pak my ostatní. A já byl jasně v té druhé skupině. Bylo pár momentů, kdy jsem chtěl skončit. Říkal jsem si, že nemá smysl se trápit něčím, co mi očividně nejde.
Jednou jsem to dokonce řekl nahlas. „Asi na to nemám,“ řekl jsem kamarádovi u piva. „Možná bych měl dělat něco jinýho.“ On se na mě podíval a pokrčil rameny. „A co bys dělal?“ „Nevím.“ „Tak to zatím nevzdávej,“ řekl. „Ty tomu jen dej víc času než ostatní.“ Tehdy mi to přišlo jako slabá útěcha.
Jenže já jsem to stejně úplně nevzdal. Ne protože bych byl nějak hrozně odhodlaný. Spíš jsem nevěděl, co jiného bych dělal. Tak jsem pokračoval. Pomalu, občas otráveně, ale pořád jsem se k tomu vracel.
Karta se začala obracet
Po čase jsem si začal všímat jedné věci. Lidi, kteří byli na začátku výrazně lepší, se postupně vydali jinam. Někdo změnil obor, někdo začal dělat něco úplně jiného, někoho to přestalo bavit. A já jsem u toho pořád zůstal. Pořád jsem se snažil pochopit, jak věci fungují. Pořád jsem dělal chyby, ale už jsem z nich nebyl tak ztracený jako dřív.
Poprvé mi to docvaklo v práci. Seděli jsme na poradě a řešili problém, který blokoval celý projekt. Byli tam lidi, které jsem bral jako mnohem zkušenější. „Nevíme, proč se to chová takhle,“ řekl vedoucí. „Už jsme zkusili všechno.“ Chvíli bylo ticho.
A pak jsem si uvědomil, že tomu vlastně rozumím. Ne hned, ne dokonale, ale dost na to, abych něco zkusil. „Možná je to tímhle,“ řekl jsem opatrně a předestřel možné řešení. Nikdo se nesmál. Nikdo to nesmetl ze stolu. „Zkus to,“ řekl vedoucí. Fungovalo to.
To byl moment, kdy mi poprvé došlo, že už nejsem ten, co nestíhá. Ne že bych byl najednou nejlepší. To vůbec ne. Ale už jsem nebyl pozadu a mnoho kolegů ke mně přijde pro radu.
Jen talent nestačí
Postupně mi začalo docházet, že to možná není jen o talentu. Že na začátku ti může pomoct, ale časem přestane stačit. V určité chvíli už nejde o to, komu to šlo rychleji na škole. Začne záležet na tom, jestli u toho vydržíš.
Jestli to nevzdáš ve chvíli, kdy ti to nejde. Jestli to zkusíš znovu, i když jsi to předtím pokazil. Jestli zvládneš být dlouho „ten průměrný“, aniž by tě to odradilo.
Dneska pracuju jako vývojář. Dělám věci, které bych si dřív ani netroufl zkusit. Občas za mnou někdo přijde s otázkou a já se přistihnu, že mu to vysvětluju. A někdy si vzpomenu na sebe, jak sedím nad jedním řádkem kódu a vůbec netuším.
Nedotáhl jsem to dál než ostatní proto, že bych byl lepší. Dotáhl jsem to dál proto, že jsem u toho zůstal. Zatímco jiní šli dál nebo to nechali být, já jsem to pořád zkoušel. Možná pomaleji, ale vytrvale.
