Článek
„Jsem na mateřské. A o peníze si musím říkat.“
Jsem na mateřské. Celý den jsem s dítětem doma a starám se o všechno, co s tím souvisí. Jídlo, pleny, oblečení, léky, drobnosti, které se kupují pořád dokola. Většinu těchto věcí platím ze svých peněz. Z mateřské. Z peněz, které sotva stačí.
Tuším, kolik můj manžel vydělává. Přesné číslo ale neznám. Nikdy jsme si ho neřekli nahlas. Nemáme společný účet. A když potřebuju něco dražšího, musím si o peníze říct.
„Kolik to stojí?“ zeptá se pokaždé. „Je to nutné?“ nebo „Nedalo by se to sehnat levněji?“
Nekupuju zbytečnosti. Oblečení pro dítě beru po kamarádkách, z bazarů, z druhé ruky. Hlídám ceny, porovnávám, čekám. Naučila jsem se šetřit tak, že už to ani nevnímám jako snahu, ale jako samozřejmost.
Jsou ale věci, na kterých šetřit nechci. Třeba boty. Pro sebe. Ne značkové, ne drahé, jen kvalitní. A i u těch váhám, jestli se mám vůbec zeptat.
„Ty si pořád něco kupuješ“
Jednou večer jsem se odhodlala.
„Potřebovala bych nové boty,“ řekla jsem opatrně.
„Zase?“ zvedl obočí.
„Nejsou to zbytečnosti. Ty staré už fakt dosluhují.“
„A kolik stojí?“
„Asi tři tisíce.“
„To je docela dost, nemyslíš?“
Seděla jsem naproti němu a měla pocit, že obhajuju něco zakázaného.
„Snažím se šetřit všude jinde,“ řekla jsem tiše.
„Já vím,“ odpověděl. „Ale musíš s penězi lépe nakládat.“
Neřekla jsem nic. Jen jsem si v duchu spočítala, kolik stojí pleny za měsíc. A jídlo. A drogerie. A oblečení pro dítě, i když je z druhé ruky.
Lyžovačka, která bolela víc, než by měla
O pár dní později mi mezi řečí oznámil:
„Hele, jedu v lednu na lyžovačku s klukama.“
„Aha,“ řekla jsem.
„Jen na pár dní.“
„Jasně,“ odpověděla jsem. Ne, že bych mu to nepřála. Vím, že pracuje. Vím, že si chce odpočinout. Ale zatímco on plánoval hory, já v hlavě přepočítávala, jestli si můžu dovolit ty boty. A tehdy mi došlo, že nejde o lyžovačku. Jde o to, že on si nemusí říkat. A já ano.
Jeho „chci“ je samozřejmé.
Moje „potřebuju“ je žádost.
Rozhovor s kamarádkou
O pár dní později jsem se svěřila kamarádce.
„My máme všechno na jednom účtu,“ řekla.
„Fakt?“
„Jo. Přijde výplata, rodičák, všechno je naše. Neřešíme, kdo co vydělává.“
„A nehádáte se?“
„Jasně že jo. On moc třeba jídlo nenakupuje, takže si myslí, že to stojí polovinu. Ale nikdy nemám pocit, že bych si musela říkat o peníze.“
Seděla jsem naproti ní a cítila závist i úlevu zároveň.
„Mně přijde hrozné, že se bojím něco potřebovat,“ řekla jsem.
„To není o penězích,“ odpověděla. „To je o roli. Ty jsi teď doma s dítětem. Ale pořád jste dva dospělí lidi, co mají mít na ty peníze právo a taky na stejnou životní úroveň.“
Nejde o peníze. Jde o rovnost.
Nechci rozhazovat. Nechci se hádat. Nechci mu brát radost z lyžování. Jen nechci mít pocit, že jsem v domácnosti v podřízené roli jen proto, že jsem teď na mateřské. Protože mateřská není dovolená a péče o dítě není zdarma.
Možná mě nejvíc bolí to, že o penězích neumíme mluvit otevřeně. Že já počítám každou korunu – a on plánuje hory.
Počkám, až se vrátí z těch hor a pak si asi budeme muset velmi důkladně promluvit. Snad se pak něco změní.
