Článek
Vnuk, který je pořád online
Můj vnuk, Tomáš, je už dospělý. Když byl malý, chodili jsme spolu na procházky, hrál si se mnou a vyprávěl mi o škole. Teď, když ke mně přijde, má v rukou pořád mobil. Nekoukáme spolu na fotky, nevypráví, co se děje v jeho životě. Vypadá to, že je pořád „připojený“ k něčemu jinému a já cítím, že v mém životě už není moc místa.
„Babi, tohle je fakt skvělá příležitost,“ říká mi minulý týden, když ke mně přišel. „Můžeme vydělat fakt hodně.“ Já se snažím usmívat a přikyvovat, ale uvnitř cítím, jak mě to zraňuje. Ne že bych se na něj zlobila, ale mám pocit, že mě sem vůbec nepřišel navštívit. Přišel kvůli něčemu, co potřebuje prodat.
Pyramidové naděje a nabídky
Tomáš teď pracuje na něčem, co nazývá „poradenství“, ale já vím, že jde spíš o nějaký pyramidový systém. Nabízí různé produkty, programy, kurzy – a já se snažím být zdvořilá, ale nechci nic kupovat. Už jsem mu několikrát řekla: „Tomáši, já to nepotřebuju. Prostě si chci popovídat.“ Ale on slyší jen své argumenty a nadšení.
„Babi, fakt si to rozmysli, za chvíli už nebudeš mít možnost,“ naléhá. Já jen kývu, ale v duchu cítím smutek. Přišlo mi, že naše setkání se ztratilo mezi prodejem a mobilními aplikacemi. Kde je ten kluk, který mi vyprávěl, co se stalo ve škole, nebo kdo mě objal jen tak?
Někdy cítím jen smutek
Někdy sedím u stolu a sleduju, jak Tomáš listuje svými nabídkami a prezentacemi. Je mi smutno, že naše rozhovory se proměnily jen v „transakce“. Vím, že má vlastní život a cíle, že chce být úspěšný, ale já bych si přála jen chvíli opravdové blízkosti. Trochu času, kdy nebude muset něco prodávat, jen být se mnou.
„Můžeme si někdy jen tak sednout, bez mobilu?“ zeptala jsem se tiše jednou večer, když odcházel. On se jen trochu zarazil a odvětil: „No… možná příště, babi.“ A já doufám, že to „příště“ opravdu přijde. Protože i když chápu jeho ambice, chci, aby věděl, že pro mě je víc než jeho nabídky – že pro mě je důležitý jen on, můj vnuk, a ne to, co se snaží prodat.
