Článek
„Jezíšek je fajn, ale…“
Magdalena sedí u stolu, na klíně mladší dcera, starší syn si u ní staví vláčky.
„Mami, a Ježíšek má ruce? Jak může nosit dárky, když nemá auto?“ ptá se.
A pak ta zásadní otázka:
„A existuje doopravdy?“
Magdalena zamrzne.
V hlavě se jí roztočí kolotoč:
Co mám odpovědět? Co vlastně chci odpovídat?
„Nám Ježíšek nikdy nevadil,“ říká. „My nejsme věřící rodina, ale ta pohádková verze Vánoc se nám líbila. Jenže čím víc syn dospívá, tím víc si uvědomuju, že mu vlastně nechci říkat věci, kterým sama nevěřím.“
„Nechci lhát, ale nechci jim brát kouzlo“
To je ten rozpor, který Magdaleně nedá spát.
Na jednu stranu: Lhaní dětem o Ježíškovi jí vadí. Na druhou stranu: Vánoce bez tajemství a nečekaných dárků… to jí vadí taky.
„Hledám střed. Něco mezi pravdou a kouzlem,“ vysvětluje. Jenže tak jednoduché to není.
„A prarodiče na mě koukají divně“
„Ale to je nejhorší,“ přiznává Magdalena, „když přijde mamka nebo tchýně a říkají: ‚Co je to za novoty? Chcete jim zkazit Vánoce? ‘“
A najednou cítí, že není jen otázkou jejího rozhodnutí, ale že vánoční tradice je jako tlak ze všech stran.
„Někdy mám pocit, že se musím nějak obhajovat, abych nebyla špatná máma. A přitom jde jen o způsob, jak dětem ukázat krásu Vánoc,“ říká.
„Unavená z toho všeho schovávání“
Magdalena přiznává, že jí unavuje i praktická stránka věci.
„Jako jo, Ježíšek je hezký… ale já už jsem unavená z toho věčného schovávání dárků, utíkání do sklepa, tváření se, že v tašce mám jen brambory,“ směje se.
„Hlavně chci být v klidu. Nepobíhat po bytě s pocitem, že když něco upustím, zničím dětem dětství.“
A čím víc se blíží Vánoce, tím víc cítí tlak — nejen od dětí, ale i od prarodičů a starých zvyklostí.
„Hledám nový způsob, jak být v klidu“
Když si Magdalena představí ideální svátky, vidí: klid, světýlka, pečení, rodinné filmy, společné chvíle.
„Mám tři a pět let staré děti. Stačí jim k štěstí krabice od bot, hraček mají pořád dost. A já se tady stresuju jak ve vánoční reklamě,“ říká. „A přitom chci jen, abychom si to užili. Opravdu užili. A prarodiče… no, doufám, že to pochopí.“
„Nevím, ale chci klid a upřímnost“
Magdalena ví, že nechce pokračovat ve staré verzi Vánoc. Ale stejně tak ví, že nechce „přiznat barvu“ úplně.
„Přemýšlím nad tím, že bychom Vánoce postavili jinak. Ne na lži, ale na příběhu. Na tradicích, na společné radosti. Aby Ježíšek nebyl nutně osoba, ale třeba symbol.“
Jenže ten nápad je zatím jen neurčitý.
A otázky dětí jsou čím dál konkrétnější.
„Chci hlavně klid. A upřímnost. A aby to bylo krásné“
Magdalena nechce být ta máma, která jednou bude stát v kuchyni a omlouvat se dětem, že jim léta tvrdila něco, co není pravda.
Ale nechce být ani ta, která je o kouzlo připraví moc brzy.
„Nevím. Opravdu nevím,“ říká upřímně. „Jen cítím, že to, jak jsme to dělali doteď, už ke mně nesedí. A hledám způsob, jak to změnit, aby to bylo krásné pro všechny. Včetně mě a… doufám, že i prarodičů.“
