Článek
Přemýšlela jsem třikrát, jestli mít dítě. Proto nikdy nepochopím, proč to někdo neřeší vůbec
Pamatuji si ten moment úplně přesně. Seděla jsem na posteli, držela v ruce těhotenský test a místo okamžité radosti jsem cítila hlavně tíhu. Ne strach z dítěte. Strach z odpovědnosti. Strach z toho, jestli budu schopná dát mu všechno, co jsem sama nikdy neměla.
Možná to zní zvláštně. Spousta lidí říká, že dítě je přece radost, že se věci nějak zvládnou. Jenže já jsem vyrůstala v rodině, kde se věci „nějak zvládaly“ celý život. A vím, jaké to je být dítětem, které cítí, že je navíc. Nechtěla jsem, aby to někdy cítilo i moje dítě.
Dětství, které ve mně zůstalo
Moji rodiče dělali, co mohli. Nikdy jsem netrpěla hlady, nikdy jsem nebyla opuštěná. Ale nedostatek byl přítomný pořád. Byl tichý, nenápadný, ale všudypřítomný.
Pamatuji si, jak jsem ve škole záviděla spolužačkám nové boty. Ne značkové, jen nové. Moje byly vždy po někom. Pamatuji si, jak jsem přestala říkat, že něco chci, protože jsem viděla ten výraz ve tváři mojí mámy. Nebyla to neochota. Byla to bezmoc.
Nejhorší nebyly ty věci samotné. Nejhorší byl ten pocit, že nesmím chtít moc. Ten pocit si nesu dodnes.
Proto jsme přemýšleli. Opravdu dlouho
Když jsme s partnerem začali mluvit o dítěti, nebylo to spontánní rozhodnutí. Nebylo to „uvidíme, co se stane“. Byly to měsíce rozhovorů, pochybností, počítání a přemýšlení.
Ptali jsme se sami sebe věci, které si možná jiní nekladou.
Máme stabilní příjem? Máme dost velký byt? Co když jeden z nás přijde o práci? Budeme schopní dítěti dopřát kroužky, výlety, normální dětství bez neustálého omezování?
Nechtěla jsem, aby moje dítě muselo být vděčné za minimum.
Chtěla jsem, aby mohlo žít bez toho pocitu nedostatku, který mě provázel celé dětství.
Rozhodli jsme se mít jedno dítě
Dnes máme jedno dítě. A bylo to vědomé rozhodnutí.
Ne proto, že bychom děti neměli rádi. Ne proto, že bychom byli sobci. Ale proto, že víme, kolik stojí nejen peněz, ale i energie, času a psychické síly vychovat dítě tak, aby bylo opravdu v bezpečí. Chceme mu dopřát všechno, co potřebuje. Ne luxus nebo rozmazlování. Ale klid, stabilitu, možnosti.
Chci, aby jednou nemuselo přemýšlet, jestli si může něco přát.
Někdy nerozumím ostatním
Občas slyším věty jako: „Děti se prostě nějak vychovají.“
Nebo: „Nikdy není ideální čas.“
A já vím, že to může být pravda. Ale zároveň ve mně něco nesouhlasí.
Protože dítě není experiment. Není to něco, co „nějak dopadne“. Je to člověk, který si ponese důsledky našich rozhodnutí celý život.
Možná právě proto jsem přemýšlela tolik. Protože jsem věděla, jaké to je být dítětem, které vnímá víc, než si dospělí myslí. Děti cítí stres. Cítí nejistotu. Cítí, když jsou rodiče na hraně. A já jsem to pro své dítě nechtěla.
Nelituji. Ale vím, proč jsme váhali
Dnes, když se na naší holčičku dívám, vím, že to rozhodnutí bylo správné. Ne proto, že je všechno dokonalé. Ale protože vím, že jsme do toho nešli slepě. Šli jsme do toho vědomě.
Někdy si lidé myslí, že láska stačí. A ano, láska je základ. Ale láska sama o sobě nezaplatí obědy ve škole. Nedá dítěti pocit bezpečí, když rodiče večer potichu počítají peníze u kuchyňského stolu. Možná právě proto jsme přemýšleli třikrát. Protože víme, jaké to je vyrůstat s pocitem, že musíte být skromní, abyste nebyli přítěží.
A to jsem svému dítěti nikdy nechtěla dát.
