Článek
Jmenuju se Martin, je mi 39 a ještě nikdy jsem se tolik nestyděl sám za sebe. Když to píšu, mám mobil vypnutý a schovaný v šuplíku — ten zatracený přístroj, co mě natáhl až na dno.
Nikdy jsem nebyl gambler. Alespoň jsem si to myslel.
Začalo to nevinně. Jedna sázka, pár stovek…
„Hele, hoď to tam, Spartě to dneska padá,“ řekl kolega v práci a ukázal mi aplikaci, kde měl pár tisíc výhry.
Smál se, byl uvolněný, nic neřešil. Já taky ne.
„Tak tam dám pětikilo. Pro srandu,“ mávl jsem rukou.
Ten večer jsem vyhrál skoro čtyři tisíce.
A udělalo to něco s mojí hlavou. Malý, ale nebezpečný záblesk: tohle je snadné… tohle mi jde.
Jenže pak přišly prohry. A já začal dohánět to, co zmizelo.
Aplikace mi házela upozornění. Bonusy. Speciální nabídky.
„Jen dneska!“
„Zkus štěstí znovu!“
A já klikal. Klikal pořád.
Výplatu jsem měl na účtu sotva den a už jsem převáděl částku na další vklad. Vždycky jsem si říkal: Tohle je poslední pokus. Teď to vrátím zpátky.
Nevrátil.
Manželka si myslí, že šetřím. Pravda je, že už skoro nemáme z čeho.
„Martine, koukala jsem na ceny dovolených… Když budeme dál dávat dva tisíce měsíčně stranou, do léta to dáme, viď?“ usmála se na mě nedávno.
To bylo ten den, kdy jsem prohrál dalších pět tisíc.
„Jo… dáme,“ odpověděl jsem. A cítil jsem, jak se mi žaludek stahuje jako pěst.
Nemám už skoro nic. Moje „tajná“ karta je v minusu. A pokud mi banka zablokuje účet, bude po všem. O finance se doma starám já, manželka má jen kartu a platí běžné nákupy. Na ty zatím na společném účtu peníze jsou.. ale jak dlouho? A ještě teď před Vánoci…
Bojím se dvou věcí: že ztratím rodinu. A že se nezastavím.
„Tati, půjdeš se mnou postavit puzzle?“ volal na mě syn.
Byl jsem ale zrovna v zápalu hry. Potřeboval jsem ještě jeden tip, ještě jednu šanci „vrátit to zpátky“.
„Počkej chvilku!“ vyjel jsem na něj víc, než jsem chtěl.
Manželka se na mě podívala. „Co se děje? Ty jsi poslední dobou úplně mimo.“
A já? Já měl ruce zpocené strachem, že se podívá do mobilu.
Každý večer si říkám, že přestanu. A každý ráno je to zpátky.
Nedávno jsem stál v koupelně, díval se na sebe v zrcadle a poprvé jsem si přiznal pravdu nahlas:
„Jsem závislý.“
To slovo mě úplně složilo. Nejsem typ, co pije. Nehulím. Nemám milenku. Ale stejně ničím rodinu.
Nevím, jak z toho ven. Ale vím, že dál takhle žít nemůžu.
Bojím se, že kdybych to řekl manželce, zlomí ji to a ztratí ke mne důvěru. Že mě bude mít za zbabělce. Ale bojím se i toho, že když to neřeknu, přijdu o všechno.
Sedím tu, píšu tohle a v hlavě mi běží pořád dokola:
Musím se zastavit. Musím. Musím. Musím.
Jen zatím nevím jak.
A to je asi to nejděsivější.
