Článek
Jmenuju se Marie a mám dvě malé děti. Jsem na mateřské a poslední dobou mám pocit, že se můj svět smrskl na pár metrů čtverečních obýváku, hromadu hraček a nekonečné dny, které vypadají úplně stejně.
Můj manžel není líný nebo nevděčný. Když přijde z práce, vezme děti ven, občas uvaří, večer je vykoupe. Vím, že by mohl dělat víc, ale upřímně – nemůžu říct, že by se doma nijak nepodílel. Navíc vydělává víc než já, takže se ani nedá reálně bavit o tom, že bychom si role prohodili. A i kdyby dalo… on by to nechtěl.
Takže jsem doma já. Každý den. Znovu a znovu. A mám toho zrovna tak už dost.
Stavíme věž. Bouráme věž. Tleskáme za hovínko.
Ráno vstanu, udělám snídani, přebalím, uklidím, postavím věž z kostek. Děti ji zboří. Zasmějeme se. Postavíme ji znovu. Zase ji zboří. Zasmějeme se. Znovu ji postavíme. A já se přistihnu, že už se ani nesměju. Jen mechanicky existuju. Kostky, knížky, hračky všude okolo a mně je to všechno jedno.
Tleskám za hovínko v plínce, řeším, kdo koho praštil lopatkou na pískovišti, počítám minuty do oběda a hodiny do večera. A pak to celé začne znovu.
Vím, že bych měla být vděčná. Vím, že jsou děti zdravé a to je to nejdůležitější. Prý to „rychle uteče“. Jenže mně to neutíká, mně se to vleče.
Nechci chůvu. A stejně už nemůžu.
Nemáme peníze na chůvu na celý den ani na soukromou skupinku. A i kdybychom měli, nevím, jestli bych to chtěla. Pořád si myslím, že malé děti by měly být s rodičem. Aspoň do určitého věku.
Jenže nikdo mi neřekl, jak vyčerpávající to bude. Jak moc jednotvárné. Jak snadno člověk ztratí svoje koníčky, zájmy, kamarády. Když se scházím s kamarádkami, většinou mají také děti a co tak řešíme? Děti.
Nejsem nešťastná z dětí. Jsem unavená z toho, že už nejsem nic jiného než máma.
Nemám si na co stěžovat. A přesto mi není dobře.
Když se někdy svěřím, slyším:
„Buď ráda, že můžeš být doma.“
„Užij si to, jednou ti to bude chybět.“
„Aspoň nemusíš do práce.“
Jenže mně práce nechybí proto, že bych milovala kancelář. Chybí mi pocit, že něco dělám dobře, že jsem užitečná i jinak, než jako máma. Že jsem dospělý člověk, se kterým se mluví normálně. Že den má začátek, prostředek a konec – ne jen nekonečné opakování.
Manžel má svůj svět. Kolegy, projekty, úspěchy. Já mám pískoviště, plínky a otázku, jestli věž z kostek nebo modelína. Nemám žádné skutečné viditelné úspěchy za sebou - jen tu věž z kostek, která se za chvíli zase zboří.
Ještě dva roky
A pak si to spočítám. Nejméně dva roky. Ještě minimálně dva roky plenek, hraček rozházených po bytě, dětských písniček a rozhovorů sama se sebou.
Nevím, co s tím. Nemám zázračné řešení. Jen vím, že tohle je realita, o které se moc nemluví. Protože mateřství má být krásné. A když řeknete, že vás nebaví, jste za nevděčnou.
Tak to píšu sem. Protože určitě nejsem jediná a mělo by se o tom víc mluvit.
