Článek
Vzpomínky, které se nevytrácí
Někdy večer, když je doma ticho a syn už spí, sedí v obýváku, dívá se do prázdna a myšlenky jí samy utečou zpátky.
„Jak by to asi vypadalo, kdybych se tehdy rozhodla jinak?“ napadne ji. Ne proto, že by byla nešťastná. Spíš proto, že minulost se ráda ozývá ve chvílích klidu.
Cesta, která nikdy neskončila
Seznámili se, byli spolu, rozešli se. Ale i po rozchodu se kolem sebe točili pořád dokola. Nikdy se úplně neztratili ze zřetele. Občas zpráva, občas náhodné setkání, občas dlouhé ticho.
„My dva se asi nikdy úplně neopustíme,“ řekl jí jednou, když se po měsících zase ozval. Tehdy se jen smála, ale někde uvnitř věděla, že na tom něco je.
Muž, který neuměl být jen s jednou
Byl na ženy. A ona to věděla. Nedokázal být jen s jednou, neuměl závazky, vazby, odpovědnost. Uměl ale mluvit. Uměl se dívat. Uměl dát ženě pocit, že je jediná na světě.
Vždycky si vedle něj připadala jako famme fatale. A právě to bylo tak nebezpečné.
Intenzivní, ale prchavé city
Dodnes vlastně neví, jestli ji skutečně miloval, nebo jestli chtěl jen její blízkost, obdiv a tělo. „Možná obojí,“ říká si dnes. „A možná ani jedno pořádně.“ Ví jen, že měl problém s vazbami. A že se to nikdy nezměnilo.
Rodina jako stabilní kotva
Zamilovaná byla. Hodně. Ale byla to jiná láska, než jakou poznala později. S ním bylo všechno intenzivní. Smích, doteky, hádky i návraty. Vztah, který ji vynášel vysoko a pak bez varování pustil.
„Já neumím být jen s jednou,“ přiznal jí jednou bez obalu.
A ona tehdy pochopila, že ho nezmění. Ani láskou, ani trpělivostí.
Mezitím se její život posunul jinam. Seznámila se se svým současným partnerem, se kterým má nyní malé dítě. Vztah, který je klidný, stabilní a pevný. Dospělý a se závazky.
Dvě lásky, dvě role
S partnerem je manželka a matka. Fungují jako tým, mluví spolu, znají se do hloubky. Jsou spolu dlouho. Není to vztah plný výbuchů emocí, ale stojí na důvěře a jistotě.
A přesto city k tomu druhému úplně nezmizely. Jsou jiné, povrchní, ale stále přítomné.
„Je to, jako bych měla v sobě dva různé druhy lásky,“ přiznala jednou kamarádce. „Jedna je klidná a hluboká. Druhá pálí.“
Rozhodnutí, které osvobozuje
Rozhodla se. Vybrala si rodinu, stabilitu, klid. Přestala ex kontaktovat, i když to bolelo.
„Vím, že by mě to stáhlo zpátky,“ řekla si. „A já už tam nechci.“
S partnerem o něm občas mluví, protože jsou spolu zvyklí mluvit o všem. Ví, jak silně na ni působil, ví, jak ji dokázal namotat. Nesoudí ji.
Dnes ví, že se rozhodla správně. Ne proto, že by to bylo jednoduché. Ale proto, že to bylo dospělé rozhodnutí.
„Láska nemusí bolet, aby byla opravdová,“ říká si dnes. A někdy ta největší síla není v tom, co cítíme. Ale v tom, co si dokážeme nechat jen jako vzpomínku.
