Článek
Manžel je pořád doma. Od té doby, co je v důchodu, se dusím
Když šel do důchodu, pekla jsem koláč. Opravdu jsem se snažila mít radost. Vždyť jsme o tom mluvili roky. „Až budu v důchodu, budeme mít čas,“ říkal. „Nebudeme se pořád míjet.“ Usmívala jsem se a přikyvovala, jenže tehdy jsem ještě nevěděla, že já se míjet nechci přestat úplně, protože já jsem stále zůstala ve svém vlastním životě a on z něj odešel.
Každé ráno vstávám v půl šesté, potichu, abych ho nevzbudila. Uvařím si kávu, obléknu se, vezmu kabelku a odcházím do práce. Dřív jsme odcházeli oba – každý jinam, ale oba ven. Oba jsme měli své dny, své lidi, své povinnosti. Teď sedí v kuchyni, když odcházím, a ptá se: „V kolik přijdeš?“ Přikývnu a odpovím, že jako vždycky, kolem čtvrté. A on jen řekne: „Budu doma.“ Ta věta je jednoduchá, neviná, ale kapka po kapce mi připomíná, že budu stále pod dohledem. Někdy mi manžel přijde jako pes, který čeká na svého páníčka, aby mu dal pamlsek a hodil míček. A přitom je přece hezké, že se na mě těší a je se mnou rád. Jenže to přestávám zvládat.
Chci být jen sama doma
Dřív jsem milovala ten moment, kdy jsem odemkla dveře a vstoupila do prázdného bytu. Sundala jsem si boty, nalila sklenici vody a jen tak byla. Teď otevřu dveře a slyším jeho kroky. „Už jsi tady?“ zavolá z obýváku, a já odpovím jen „Ano.“ Přijde ke mně, ptá se: „Jak bylo v práci?“ „Normálně,“ řeknu, ale vím, že moje normálně už není jen moje. Sedne si ke mně ke stolu, dívá se, jak si sundávám kabát, a hned pokračuje: „Co budeme dělat?“ A já někdy nechci dělat nic. Chci být chvíli sama se sebou. Jenže otázky a návrhy na aktivity nepřestávají.
Minulý týden mi volala kamarádka Jana. „Nepůjdeme na víno? Dlouho jsme se neviděly.“ Okamžitě jsem souhlasila. Večer jsem to zmínila u večeře: „Ve středu jdu s Janou na víno.“ Podíval se na mě a ptal se: „A proč?“ Zaskočilo mě to. „Protože se chceme vidět,“ odpověděla jsem. „A já?“ zeptal se tiše. „Ty… budeš doma,“ vyhrkla jsem. Chvíli mlčel a pak navrhl: „Mohl bych jít s vámi.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je spíš holčičí setkání.“ Ta slova visela mezi námi a já věděla, že tomu nerozumí. Jak bych mu mohla vysvětlit, že potřebuji svět, kde nejsem jen jeho manželka?
Nekonečné otázky
Teď se mě ptá na všechno. „Kdy jdeš zítra do práce? Kdy se vrátíš? Kam jdeš po práci?“ Není v tom výčitka, jen přítomnost. Pořád ví, kde jsem, pořád čeká, až přijdu, pořád je připravený trávit čas spolu. „Těšil jsem se na tebe celý den,“ řekl mi nedávno večer. Usmála jsem se, ale uvnitř jsem cítila tíhu, protože já se těšila na chvíli ticha, na chvíli pro sebe.
Jednou jsem přišla domů unavená. Sedla jsem si ke stolu a zavřela oči. „Jsi nějaká odtažitá,“ řekl. „Jsem jen unavená,“ odpověděla jsem tiše. Podíval se na mě dlouze a pak řekl: „Máš přece práci jen do čtyř. Co děláš pak?“
On je hodný. Nepodrazil mě, nic neudělal špatně. Jen prostě nejsem zvyklá a vlastně ani ochotná být pořád jen s ním. Najednou nemám kam odejít, abych byla sama. Někdy sedím v práci déle, než musím, jen abych oddálila návrat domů. Nikdo v kanceláři není a já si pustím hudbu a jen poslouchám. Někdy jdu domů pomaleji, někdy si sednu na lavičku a jen tak sedím. Protože vím, že doma už nebudu sama.
Nechci od něj odejít, absolutně nad tím nepřemýšlím. Jen nechci ztratit poslední kousky sebe. Chci mít kamarádky, své ticho, chvíle, které nepatří nám, ale jen mně. Jen zatím nevím, jak mu to říct, aniž by to znělo jako zrada. Mám ho pořád moc ráda, ale musím vymyslet, jak ten náš život uzpůsobit tak, abychom v něm byli spokojeni oba dva. Napadlo mě, že by si našel brigádu, ale musím zjistit, jestli by o něco podobného stál. Nebo nějaký koníček? Uvidíme, ale musím to vymyslet dřív, než vybuchnu.
