Článek
Nevybrala si prestiž. Vybrala si klid
Vyrůstala v rodině, kde vzdělání bylo samozřejmostí. Maminka lékařka, tatínek právník. Tituly, dlouhá studia, jistota, uznání. Od malička bylo tak nějak jasné, že i ona půjde stejnou cestou.
„Budeš mít otevřené dveře,“ říkali jí. „Byla by škoda toho nevyužít.“
Jenže ona to cítila jinak.
Ne že by byla hloupá. Jen její hlava fungovala jiným směrem.
Škola pro ni nikdy nebyla místem, kde by rozkvétala. Učení nazpaměť, biflování, sezení v lavici celé dny – to pro ni bylo spíš za trest než výzva. Gymnázium zvládla. Průměrně. Se ctí, ale bez jiskry.
„Já na to prostě nemám hlavu,“ říkala si pro sebe. „A čím víc se snažím, tím víc se tím trápím.“
Rozhodnutí nepokračovat na vysokou školu přišlo jako rána. Seděli u stolu, kde se dřív řešily známky a přijímačky. Teď se řešil její život.
Co dělat po gymnáziu?
„To myslíš vážně?“ zvýšil tatínek hlas. „Po gymnáziu půjdeš dělat… co vlastně?“
„Já nevím.. možná administrativu, nebo něco se zvířaty,“ řekla.
„Administrativu?“ zopakovala maminka nevěřícně. „To si děláš legraci? Vačit někomu kafe a podávat papíry?“
„Mně to dává smysl,“ snažila se mluvit klidně.
„To není o smyslu,“ skočil jí do řeči tatínek. „To je o tom, že zahazuješ potenciál.“
„Jaký potenciál?“ zeptala se tiše.
„Ten, který my jsme v tobě viděli,“ řekla maminka ostře. „Nechápeme, proč se takhle dobrovolně podceňuješ.“
„Já se nepodceňuju,“ řekla. „Já jen nechci studovat něco, co mě ničí.“
„Život není o tom, co tě baví,“ odsekla maminka. „Život je o zodpovědnosti.“
„A o tom, vydělat si na živobytí,“ dodal tatínek. „Ne o hraní si v kanceláři.“
„Vy mi vůbec neposloucháte,“ řekla a hlas se jí zlomil.
„Protože to, co říkáš, nedává smysl,“ odpověděl tatínek.
„Mysleli jsme, že z tebe něco bude,“ dodala maminka tiše, ale tvrdě.
Ten večer pochopila, že se jejich představy nikdy nepotkají s její realitou.
Zato venku byla šťastná.
Se zvířaty, v přírodě, s hlínou za nehty. Milovala vaření, pečení, péči. Bavilo ji tvořit rukama, vidět okamžitý výsledek, cítit smysl v maličkostech.
„Tady dýchám,“ napadlo ji pokaždé, když mohla být venku. „Tady jsem konečně sama sebou.“
Dnes pracuje jako floristka.
Obklopena květinami, barvami, vůněmi. Každý den tvoří něco, co dělá radost jiným. Není bohatá. Nemá vysoký plat ani prestižní vizitku.
„Nemám moc peněz,“ přiznává. „Ale mám klid. A ten je pro mě víc.“
Pochyby
Přesto v ní občas hlodá pochybnost.
Hlas, který slyšela celý život. Měla bys víc. Měla bys studovat. Měla bys mít titul.
„Co když měli pravdu?“ ptá se sama sebe. „Co když jsem jen zklamala?“
Přemýšlí o studiu, které by jí umožnilo pracovat s dětmi. Protože děti má ráda. Rozumí jim. Umí být trpělivá, laskavá, vnímavá.
„S dětmi si připadám dobře,“ říká. „Dokázala bych bát dobrou učitelkou a mohla bych být kreativní.“
Jenže strach ze studia je silný.
„Bojím se, že zase selžu,“ přiznává upřímně. „Že znovu potvrdím to, co si o sobě myslím.“
A tak stojí někde mezi. Možná studium někdy zkusí, možná ne. Nyní je spokojená, zároveň ale chápe i obavy rodičů o její budoucnost. Nechává tuto otázku otevřenou, ale ví, že se k tomuto rozhodnutí musí někdy vrátit. Dnes to ale není.
