Článek
Letos jsem nepekla. Letos jsem odjela
Letos jsem nepekla cukroví. Nekupovala jsem kapra. Nechystala jsem salát a neřešila, jestli už je „správný čas“ dát řízky smažit.
Letos jsem odjela do Francie.
Když jsem to říkala nahlas, znělo mi to cize. Jako bych vyslovovala něco, co se s Vánoci nemá spojovat. A přesto jsem to udělala.
„A co budeme dělat my?“
Mám dvě dospělé dcery. Mají své rodiny, své děti a své životy plné povinností. A dlouhá léta měly i mě.
„Takže ty s námi letos vůbec nepočítáš?“ ptala se starší dcera do telefonu.
„A hlídání?“ přidala se hned ta mladší. „My jsme s tím přece počítaly.“
Bylo ticho. Pak jsem to řekla.
„Letos tu prostě nebudu. Odjíždím.“
Vždycky jsem byla ta jistota
Roky jsem byla vánoční jistota. Ta, u které se všechno odehrávalo. Ta, co vstávala brzy, aby byl salát uleželý a kapr hotový včas. Ta, co hlídala vnoučata, aby si „mladí“ mohli odpočinout.
Nikdy jsem to nezpochybňovala. Vánoce znamenaly povinnost. A já jsem ji plnila.
Myšlenka, která mě nejdřív vyděsila
Na podzim se mi ale do hlavy dostala myšlenka, která mě zaskočila.
A co kdybych letos byla na vánoce pryč?
Francie mě lákala roky. Zimní kavárny, croissanty k snídani, klid bez spěchu a bez otázek. Najednou mi došlo, že pokud to neudělám teď, neudělám to nikdy. Vždycky by tu byly další Vánoce. A další očekávání.
„To myslíš vážně?“
„Takže ty nás tu necháš?“ ptala se dcera. Už ne ostře, spíš nevěřícně.
„Já vás nenechávám,“ odpověděla jsem tehdy. „Jen si letos vybírám něco pro sebe.“
Byla to věta, kterou jsem vyslovila s rozechvěním. Ale poprvé jsem ji myslela vážně.
Hlídání, které odjelo za croissanty
Nešlo jen o kapra a salát. Šlo hlavně o hlídání, které letos odjelo do Francie.
„My jsme si chtěly aspoň jeden den odpočinout,“ zaznělo mezi řádky.
Rozuměla jsem jim. Ale poprvé jsem si řekla, že tohle dělám jen pro sebe.
Teď sedím ve Francii
Teď sedím v malé kavárně ve Francii. Venku je chladno, uvnitř teplo a klid. Nikdo na mě nemluví. Nikdo nic nepotřebuje.
Dívám se na lidi kolem a koušu do teplého croissantu.
A necítím výčitky. Jen úlevu.
Možná jsem byla sobecká. Možná ne
Možná jsem byla sobecká. Možná jsem porušila nepsané pravidlo.
Ale taky jsem po dlouhé době nešla proti sobě.
Dcery se se mnou pár dní nebavily. Pak přišla fotka dětí u stromku.
„Tak jo,“ napsala jedna z nich. „Užij si to.“
Vánoce, které jsem si dovolila změnit
Vánoce nejsou jen o tradicích. Jsou i o změně. Letos jsem si dovolila odejít.
Stromek stojí i beze mě. Salát se udělal i beze mě.
A já vím, že jsem udělala to nejlepší rozhodnutí. A na vnoučata se těším v lednu.
