Článek
„Zase přede mnou není nic“
Letos o Vánocích mě to zase dostihlo. Vlastně ne letos. Už poněkolikáté. Sedím u stromečku, děti nadšeně trhají balicí papír, manžel se usmívá… a přede mnou není nic.
„Tak co, mami, co jsi dostala?“ ptají se mě. A já se jen usměju a zalžu. Nebo spíš zahraju divadlo. Už dopředu si totiž něco koupím sama, zabalím to a pak to před dětmi rozbalím, aby to nevypadalo divně. Aby si nemyslely, že Ježíšek na mámu zapomněl. Nebo že táta zapomněl.
Nezapomněl. Jen nic nekoupil
Pravda je ale taková, že nezapomněl. On prostě žádný dárek nekoupil. Zase.
Mrzí mě to víc, než bych si chtěla přiznat. Nejde o cenu. Nikdy nešlo. Kolikrát jsem mu úplně konkrétně řekla, co by mi udělalo radost. „Klidně jen poukázku do knihkupectví,“ říkala jsem. „Nebo do zmrzlinárny, víš, jak ji mám ráda.“ Opravdu by stačilo cokoliv. Něco, co by říkalo: myslel jsem na tebe.
Ale nepřišlo nic.
Dárky, které dávám já
A přitom já mu dávám dárky ráda. Přemýšlím nad nimi, poslouchám, co během roku říká, co by potřeboval, co se mu líbí. Letos jsem mu dala několik osobních věcí, takových těch „jen pro něj“. Dělá mi radost vidět, že má radost. O to víc pak bolí, když si uvědomím, že z jeho strany to zjevně tak důležité není.
Nejde o věci, ale o pocit
Nechci znít nevděčně. Máme zdravé děti, střechu nad hlavou, spoustu věcí, za které můžu být vděčná. Jenže i tak to bolí. Bolí mě pocit, že nejsem viděná. Že moje přání jsou vlastně maličkosti, které ale nikoho nenapadne splnit.
Kolikrát si to ještě dokážu říkat?
A tak si zase říkám, že příští rok to třeba bude jiné. Že třeba konečně pochopí, že mi nejde o dárky, ale o pozornost. O gesto. O důkaz, že mu na mně záleží.
Jen nevím, kolikrát si to ještě dokážu říkat, aniž by mě to přestalo bolet.
