Článek
Nejnáročnější období roku - advent
Prosinec je vždycky šílený. Práce, termíny, tma, únava. A právě v tomhle chaosu mi kamarád napsal:
„Nechtěla bys u sebe udělat vánoční pečení? Mohli bychom péct spolu, pozvi klidně ještě pár lidí.“
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si řekla: „Proč ne.“ Souhlasila jsem. Bylo by to hezké, vánoční. Jenže jakmile jsem řekla ano, začal se rozjíždět kolotoč. Psala jsem lidem, kdo přijde, kdo co přinese, plánovala, co budeme péct, přemýšlela, co uvařím k večeři, a mezitím jsem se snažila nějak fungovat v práci. A do toho byt. Neuklizeno. Málo času, málo sil.
Zrušit to nebo nezrušit?
Pamatuju si ten moment, kdy jsem stála doma a říkala si:
„Měla bych to zrušit. Takhle to přece nejde.“
Cítila jsem stud. Že to u mě není dokonalé. Že to není „ready“. Že mám plný dřez neumytého nádobí a na lince spoustu neuklizených zbytečností. Ale pak jsem se zarazila.
„Vážně to zruším jen kvůli neuklizenému bytu?“
Nezrušila jsem to. Řekla jsem si, že to prostě risknu.
A byl to hezký večer. Opravdu. Pekli jsme, smáli se, vznikly hromady cukroví, nikdo nic neřešil, všechno plynulo přirozeně. Byla jsem unavená, ale spokojená. Měla jsem pocit, že to stálo za to.
O pár dní později mi ale přišla zpráva, která mi ten pocit úplně rozbila.
Nabídka, kterou s díky odmítnu
„Příště klidně můžeme místo pečení zorganizovat společný úklid,“ napsal mi kamarád. „Když mám deprese, tak to u mě vypadá podobně.“ A pak ještě: „Rád ti pomůžu zlepšit kvalitu tvého života.“
A nakonec věta, která mi zůstala v hlavě nejvíc:
„Jsem trochu snob, ale mám tě rád.“
Seděla jsem s telefonem v ruce a bylo mi strašně smutno. Ne proto, že by mi chtěl pomoct. Ale proto, „jak“ to napsal. Měla jsem pocit, že všechno to úsilí — organizace, vaření, snaha, únava — nebylo vlastně vidět. Že to, co pro mě bylo maximum, někdo vnímal hlavně přes to, co nebylo dokonalé.
Říkala jsem si:
„Já jsem se fakt snažila. Nestačilo to?“
Nevím, jestli je opravdu tak neobratný nebo proč to vlastně psal. Vím jen, že to ve mně zanechalo pocit, že nejsem dost. Že i když dělám, co můžu, pořád je to málo. A že někdy bolí nejvíc právě to, když se snažíš — a nikdo to nevidí.
A tak si to teď nesu v sobě. Ten hezký večer. A tu smutnou pachuť, která přišla až po něm.
