Článek
„Nikdy jsem nebyla dost dobrá“
Je mi třicet jedna let a celý život bojuju s nenávistí ke svému tělu. Ne proto, že bych byla obézní nebo nemocná. Nikdy jsem neměla výraznou nadváhu. A přesto jsem se už od dětství učila dívat se na sebe s odporem, studem a neustálou kontrolou.
Rodina, kde byla štíhlost hodnotou
Vyrůstala jsem v rodině, kde byla štíhlost hodnotou. Můj táta obdivoval vychrtlé ženy a moje máma byla celý život velmi hubená. Každé kilo navíc bylo téma. Ne nahlas, ne dramaticky — ale o to vytrvaleji. Jako by někde existovala neviditelná hranice, kterou jsem nesměla překročit, abych byla v pořádku.
„Podívej se, jak vypadáš“
Pamatuju si jeden moment ze základní školy, který se mi vryl pod kůži. Řekla jsem mámě, že mám pocit, že přibírám. Nebyla jsem si sama sebou jistá, moje tělo se začínalo trochu žensky tvarovat. Ale ona to vzala smrtelně vážně. Postavila mě před zrcadlo, dlouze si mě prohlédla a řekla: „Podívej se, jak vypadáš. Jsi tlustá.“
Bylo mi asi dvanáct. Od té doby mi často opakovala, že mám velký zadek. Jako by to byla objektivní pravda, ne názor. A jakoby to mělo být špatně. Dokonce mi rodiče popisovali odtučňovací tábory, kam bych musela jet, pokud bych se nehlídala. Tak jsem se hlídala.
Moje tělo jako veřejné téma
Nikdy jsem neměla vysokou váhu. Ale i drobné výkyvy se stávaly terčem poznámek. Jednou jsem vážila míň, jindy víc, dnes ještě o něco víc — a vždycky se to nějak „řešilo“. Jako by moje tělo bylo veřejným tématem. Jako by nikdy nemohlo být prostě… dost.
Začala jsem hodně cvičit. Hodně. Ne proto, že by mě to bavilo, ale proto, že jsem měla pocit, že musím. Když jsem necvičila, měla jsem výčitky. Když jsem cvičila, stejně jsem si připadala líná. Nikdy to nestačilo. Nikdy jsem se na sebe nepodívala a neřekla si: „Teď už je to dobré.“
Bylo období, kdy jsem se nebezpečně přiblížila poruše příjmu potravy. Počítala jsem kalorie, myslela jsem neustále na to, jak jídlo omezit, jak ho vynechat. Nenáviděla jsem svůj hlad, protože jsem si připadala, že se neovládám.
Partner, který mě zachránil
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem potkala svého partnera. Jsme spolu dodnes. Byl první, kdo mi opakoval, jak jsem hezká — ne když jsem se snažila, ale prostě tak. Když jsem byla unavená. Když jsem byla obyčejná. S ním jsem poprvé jedla k večeři špagety.
Byl tím důvodem, proč jsem se zastavila. Proč jsem si řekla, že takhle už nechci žít.
Problém nebylo moje tělo
Dnes už vím, že problém nikdy nebylo moje tělo. Byla to slova. Slova, která se mi ukládala pod kůži dřív, než jsem je dokázala pochopit. Jako dítě všemu věříte a nepřemýšlíte nad tím, že to může být i jinak.
Učím se dívat jinak
Učím se svoje tělo vidět jinak. Není to jednoduché. Zrcadlo není můj kamarád a asi nikdy nebude a o svém zadku si pořád myslím, že by mohl být menší. Ale zkouším to a snad jsem na dobré cestě.
