Článek
Rande, které se nikdy nestalo
Swipla jsem vpravo, on swipnul vpravo = match. Pár dní jsme si psali. Nic dlouhého, spíš takové lehké oťukávání přes seznamku. Působil normálně, bez přehnané snahy, což mi vlastně vyhovovalo. Nechtěla jsem si dlouho vypisovat, spíš se sejít. Protože stejně – všechno se ukáže až naživo.
Navrhla jsem kavárnu, kterou mám ráda. Je trochu dražší, ale mají tam skvělé dorty a navíc klidnou zahrádku ve vnitrobloku, kde se dá normálně mluvit. Odpověď přišla rychle.
„To je moc drahé,“ napsal.
Zastavila jsem se nad tím. Nebyla to nejluxusnější kavárna ve městě – to rozhodně ne. Spíš proto, že to bylo první rande. Něco, kde si člověk chce vytvořit dojem, ne šetřit každou korunu za cappuccino.
Nic jsem ale nechtěla hrotit, tak jsem navrhlajinou kavárku, levnější rovnou i s časem setkání. Jenže i to narazilo.
„To nemůžu, musím vyvenčit psa,“ napsal.
Chvíli jsem jen koukala na obrazovku. Ne kvůli psovi, ale kvůli tomu, jak snadno se všechno zamítalo. Bez snahy najít kompromis, bez zájmu to opravdu posunout dál.
Nakonec jsme se přece jen nějak domluvili. Bistro v centru na oběd. Řekla jsem si, že prostě uvidím.
V den rande jsem tam přišla trochu dřív. Sedla jsem si, objednala si vodu a čekala. A čekala dál. Ale minuta za minutou ubíhala a nikdo nepřicházel.
Neozval se. Nepřišla žádná zpráva. Nic.
Po dvaceti minutách jsem to vzdala. Objednala jsem si rychle polévku, pak jsem zaplatila a šla zpátky do práce. Venku bylo normální poledne, lidi spěchali ze schůzek nebo obědů do práce, někdo telefonoval, někdo se smál. Jen já jsem měla pocit, že se mi tohle snad nemohlo reálně stát.
Vrátila jsem se do kanceláře, jako by se nic nestalo. Protože opravdu vlastně nestalo.
A pak jsem si po práci šla koupit dort. Do té kavárny, kterou odmítl jako „moc drahou“. Sedla jsem si na zahrádku do vnitrobloku, dala si kávu a ten jejich opravdu dobrý dezert a poprvé za celý den jsem se trochu usmála.
Možná to nebyl nejlepší začátek. Ale možná je to v pořádku.
Protože jsem si řekla, že jestli někdo nedokáže přijít ani na první rande, možná je dobře, že nepřišel vůbec.
A tak jsem si tam seděla a říkala si, že příště to bude třeba jinak. A že mě možná zase někdo překvapí — tentokrát ale snad příjemně.
