Článek
„Mluví pořád. A tím myslím – pořád.“
Zuzka sedí na gauči, dcera stojí vedle ní a už potřicáté za poslední minutu se ptá, proč má panenka zelený svetr, proč je středa, proč je hrnek teplý, proč nesněží, proč má pes uši a proč je obloha modrá.
„Kdybych měla odpovídat na každé proč, tak nedělám nic jiného,“ říká Zuzka. „Ona nečeká na reakci. Ona ji nepotřebuje. Ona prostě jede.“
Někdy to není ani otázka. Někdy je to jen proud slov, který nejde zastavit.
„Mluví u jídla, mluví na záchodě, mluví v autě, mluví, i když se kouká na pohádku,“ dodává Zuzka. „A já? Já mám po třech letech úplně vyhučený mozek.“
Babička: „Vezmu si ji na dvě hodiny.“ Při návratu: „Už nikdy!“
Babička nechápala.
„Já si ji vezmu, vždyť je zlatíčko,“ říkala.
Po dvou hodinách ji vracela s výrazem, který připomínal přeživší posádku po ztroskotání.
„Ona mě vysála. Normálně vysála!“ hlásila babička.
Zuzka jen přikývla.
Babička poznala za 120 minut to, co Zuzka žije už tři roky.
Introvertka vs. dítě, které se nezastaví
„Já byla vždycky tichá,“ přiznává Zuzka. „Jediné, co jsem chtěla, byl klid, knížka, čaj, chvíle sama se sebou.“
A pak přišla její dcera a byla pravý opak.
„Ona je jako rádio, které nejde vypnout. Jako kdyby měla v hlavě nekonečný přísun slov,“ popisuje.
Ticho nastává jen ve dvou situacích:
když spí a když se kojí.
„Usnout sama neumí, protože doslova nezavře pusu,“ říká Zuzka. „Naposledy jsem slyšela ticho… no… asi před jejím narozením.“
Ranní budíček: Proč? Proč? A proč ještě jednou?
Zuzka má rituál – otevřít oči, chvíli jen dýchat, najít sama sebe v prostoru a pak si dát kafe.
Teda měla rituál.
„Ještě než se mi rozlepí víčka, stojí u postele a ptá se: Mámi, proč je náš dům tak vysoký? Proč jezdí venku auta? Proč jsou tu stěny? Proč máme okna? A proč… proč… proč?““
Zuzka se směje, ale zní to spíš jako únavný povzdech.
„Já v tu chvíli nevím ani jak se jmenuju. Jen natahuju ruku po kafi jako po poslední záchraně.“
„Nedokážu napsat ani e-mail, protože slyším jen její slova.“
Když Zuzka potřebuje pracovat, nastává problém.
„Nedokážu se soustředit. Nedokážu napsat formální e-mail. Dokonce někdy nedokážu vymyslet vlastní větu,“ říká. „V hlavě mám jen ty její otázky. Mluvím jako ona.“
Někdy má pocit, že jí dcera přepisuje mozek.
Je to jen temperament. A Zuzka potřebuje vědět, že v tom není sama
Kamarádka jednou utrousila poznámku o ADHD.
„Trochu mi to hlodá v hlavě,“ připouští Zuzka. „Ale neberu to jako diagnózu. Spíš mě to jen přivedlo k otázce — jsou i jiné takové děti?“
Protože ve svém okolí nezná žádné.
„Všechny děti kolem jsou takové… tiché. Nebo aspoň normálně hlučné. A pak přijde moje a přebije všechny.“
„Nehledám rady. Jen potřebuju slyšet, že je to normální“
Zuzka nemá pocit, že dělá něco špatně. Nemá pocit, že s její holčičkou je něco špatně.
Jen je to prostě intenzivní.
„Já ji miluju. Ona je úžasná. Jen je to malý vysavač energie,“ říká s úsměvem. „A já jsem jen tichá introvertka, která si někdy zoufale přeje pět minut ticha. Někdy se uklidňuju tím, že je to prostě jen období, které přejde. Jen je teď nekonečné.“
A dodá větu, kterou v sobě nosí dlouho:
„Nechci diagnózy. Nechci nálepky. Jen bych chtěla vědět, že nejsem jediná, kdo má doma dítě, které se nezastaví ani na minutu.“
