Roky dělala Vánoce pro děti. Letos zůstala sama

Letos jsem čekala na vánoční pohodu marně. Pořád jsem si říkala, že přijde. Že se to zlomí. Že se probudím a ucítím to známé napětí, lehký chaos, radost i únavu dohromady. Jenže se nestalo nic.

Minulé roky jsem měla vždycky plné ruce práce. Vánoce byly hlavně pro děti. Nejdřív byly malé – to se peklo, balilo, zdobilo, všechno mělo svůj řád i smysl. Pak vyrostly, ale stejně přijely domů. Někdy samy, jindy už s partnerem nebo partnerkou. Bylo víc talířů, víc hlasů, víc smíchu. Byla jsem unavená, ale šťastná.

Letos je všechno jinak.

Aniž by se domluvily, obě moje děti neslaví Vánoce v Česku. Jedno se odstěhovalo do zahraničí. Druhé odletělo na měsíční dovolenou mimo Evropu. A já zůstala doma. Sama.

Bramborový salát jsem si udělala jen na dvě porce. Už u toho jsem si připadala zvláštně. Copak se salát vůbec dá dělat v tak malém množství? Špatně se mi ochucoval, pořád jsem měla pocit, že je něco málo, nebo naopak moc. Rybu jsem ani nedělala. Neměla jsem chuť. Pro koho taky.

Stromeček jsem si nekoupila. Říkala jsem si, že nemá cenu. Že to udělám příští rok. Nebo jindy.

Seděla jsem doma a čekala, až přijdou Vánoce. Jenže ony přišly potichu. A ještě tišeji odešly. Najednou byl večer, pak další den, a já měla pocit, že se vlastně nic nestalo. Že svátky vůbec nebyly.

Celou dobu jsem jen seděla s rukama v klíně. Nepustila jsem si koledy. Neměla jsem komu říct „pojď, už je hotovo“. Čas plynul nějak sám, bez důvodu, bez struktury.

Děti mi zavolaly přes Skype. Usmívaly se, ukazovaly mi, kde jsou, říkaly, že se mají dobře. Byla jsem ráda, samozřejmě. Ale hned, jak jsem zavřela počítač, v bytě bylo zase ticho. Žádné kroky, žádné talíře, žádné „maminko“.

A tehdy mi došlo, že jsem letos nečekala na dárky ani na jídlo. Čekala jsem na pocit, že má všechno smysl. Že Vánoce jsou víc než jen datum v kalendáři.

A ten pocit letos nepřišel.