Článek
Přes půl republiky za láskou – a ztratila jsem sama sebe?
Nový začátek plný naděje
Když Bětka po vysoké škole balila kufry, byla plná naděje. „Zvládneme to,“ říkala si. „Jsme spolu. To je přece hlavní.“ Nechala za sebou rodné město, kořeny, kamarádky, rodinu i ulice, které znala poslepu. Vyměnila je za tichou vesnici, starý dům a silnici, po které se dalo do města dojet jen autem.
První týdny byly skoro romantické.
„Podívej, tohle bude jednou náš domov,“ usmíval se její přítel Luboš, když ukazoval na oprýskané zdi.
„Jo… bude to krásné, až si to opravíme“ odpovídala, i když už tehdy cítila lehké bodnutí pochybností.
Práce, rutina a samota
Našla si práci. Ne ve svém oboru, ale „na složenky“. „Je to jen přechodné,“ uklidňovala se. „Než se rozkoukám.“ Jenže dny se začaly podobat jeden druhému. Ráno vstát, jet do práce, vrátit se domů, uvařit, uklidit. Luboš často ještě nebyl doma. Nebo byl, ale duchem jinde.
Seděla večer na gauči, kolena přitažená k sobě, a slyšela jen klepání klávesnice.
„Co děláš?“ zeptala se jednou tiše.
„Ještě něco dodělávám,“ odpověděl bez pohledu.
„Zase? Jako včera?“
„Bětko, fakt teď nemám čas.“
Zmlkla. Zase.
Když se snažíš, ale jsi pořád sama
Jednou v sobotu se oblékla hezky, nalíčila se. „Pojď, pojedeme do města. Na kávu, do kina… kamkoli,“ navrhla.
„Dneska ne. Musím dodělat střechu,“ odpověděl.
„Vždyť to může počkat!“
„Nemůže.“
„A já můžu?“ vyhrkla. Podíval se na ni překvapeně. „Co tím myslíš?“
„Myslím… že pořád čekám. Na tebe. Na nás. Už mě to nebaví! Cítím se tady jako kus nábytku, nikdy na mě nemáš čas, jsem tady pořád sama!“
Neodpověděl. Vzal klíče a šel ven.Seděla v kuchyni sama. Dívala se na studený čaj a v hlavě jí běželo: Přesně kvůli tomuhle jsem sem přišla? Abych byla sama v cizím domě?
Hádka, která všechno otevřela
Večer se pohádali.
„Ty si vůbec nevšímáš, že jsem tady nešťastná!“ vybuchla.
„Zase přeháníš.“
„Nepřeháním! Já tu nemám nikoho! Jen tebe!“
„A já makám, abychom se měli dobře!“
„Ale já přece taky pracuju! Ale skoro se nevidíme, já tě potřebuju jako partnera!“
Mlčel.
„Nevím, co ode mě chceš,“ řekl nakonec. To bolelo nejvíc.
Myšlenky, které nejdou zastavit
V noci ležela vedle něj a koukala do stropu. Možná už mě ani nevidí. Možná jsem opravdu jen součást nábytku, pomyslela si.Začala si víc psát s kamarádkami.
„Přijeď za námi,“ psaly jí.„Aspoň na víkend.“ Dlouho váhala. „Co když zjistím, že se mi nechce vrátit?“ ptala se sama sebe. Nakonec sebrala odvahu.„Jedem příští víkend za holkama,“ oznámila mu jednoho večera. „Už jsem je dlouho neviděla.“
„Dobře,“ odpověděl. Bez emocí. A to ji zaskočilo možná víc než hádka.
Otevřený konec
Seděla ve vlaku, dívala se z okna na ubíhající krajinu a hlavou se jí honily myšlenky.
Jaké to bylo, když jsem sem jela poprvé? Když jsem měla sny o naší malé šťastné rodině?
Když jsem se necítila jako přítěž?
Vzpomínala na starý byt, na dlouhé večery s kamarádkami, na pocit, že někam patří.
Nevěděla, co udělá, až se vrátí. Asi bude prostě mnohem více přemýšlet, než to dosud ddělala. Napadlo ji ale také se prostě na přítele nevázat a zkusit si najít nějaké další kamarádky na vesnici nebo nějaký pohybový kurz. Začít prostě trochu žít sama za sebe. A uvidí se, zda se k ní přítel přidá nebo ne.
