Článek
Když jsem potkala Davida, byl to typ chlapa, co zaplní místnost, ještě než do ní vstoupí. Sebejistý, zábavný, pozorný.
„Ty jsi úplně jiná než všechny,“ říkal mi.
Znělo to jako kompliment.
Teprve později mi došlo, že to byla hranice, kterou kolem mě kreslil a kterou nenechal nikým překročit.
Pomalu, nenápadně…
Nejdřív byly jen malé věty.
„Fakt chceš ven v takové sukni?“
„Ti tvoji kamarádi jsou jsou takoví divní. Myslím, že máš na víc.“
„Víš, já nechápu, proč se s ní bavíš, pořád tě jen využívá.“
A tak jsem s nimi postupně přestala chodit ven. On měl radost.
Já měla pocit viny, že bych přece jen chtěla a jestli je to správné.
Moment, kdy mi to došlo
Jednou jsem po práci seděla doma, David byl vedle mě a hrál hru.
Já jsem zírala do zdi a najednou mě zasáhla realita:
Já nemám žádný vlastní život.
„Davide,“ řekla jsem, „myslíš, že jsem tvoje partnerka?“
„Jsi můj domov,“ usmál se. Pod domovem si ale asi představuje vězení bez prostoru pro vlastní nádech.
Ten večer jsem mu oznámila, že jdu pryč.
Smál se. Myslel si, že to nemyslím vážně. Kam bych šla, kdo by se o mě postaral?
Ale já vzala batoh a šla. Nejdřív na pár dní ke kamarádce. Pak na dalších pár dní k jiné. Pak k další. Abych se jim nezprotivila, než se postavím na vlastní nohy. Nakonec zpátky k rodičům.
A poprvé po dlouhé době jsem se ale cítila vážně dobře.
