Článek
Vánoce mám teoreticky ráda – světýlka, pohádky, vůni cukroví… Ale u rodičů na chalupě je to pokaždé trochu horor.
Rodinné hádky jako každoroční tradice
Už od rána je jasné, že klid nepřijde. Mamka mluví o tom, jak toho má hodně, táta připíjí jakékoliv příležitosti a všichni se hádají o všechno, co se dá. Jsem z toho nesvá a mrzutá. Připadá mi, že ani nepomůže, že všechno bude stejně nakonec podle jejich pravidel – a já jen přihlížím a dusím svou frustraci. Vždycky jsem si myslela, že se na vánoce hádá každá rodina, ale prý to takhle fungovat nemusí.
Salátová hádka
Chtěla bych vánoční salát s jogurtem, protože proč do sebe cpát zbytečné kalorie, ale mamka nařizuje: „Jen s majonézou, jinak to nejsou pořádné Vánoce!“ Každé moje náznaky kompromisu jsou přehlíženy. Mrzí mě to, štve a bolí – takhle si Vánoce nepředstavuju.
Táta a sváteční „volnost“
Táta se celý den drží trochu pod parou a celý den nedá láhev z ruky. Dnes přece může, když jsou ty Vánoce.. Pak vypráví historky, které se rok co rok opakují. Jsem podrážděná, protože musím být ta, co zklidňuje náznaky hádek. Není to veselá atmosféra, je to chaos, který mě vyčerpává.
Prarodiče a očekávání
Pak přijedou prarodiče. „A co škola? A kdy nám konečně někoho představíš?“ Cítím se trapně a mrzutě. Škola je teď dost náročná a nevím, jestli to zvládnu a přítel také neexistuje. Každá jejich otázka mi jen připomíná, že Vánoce u rodičů jsou spíš testem mé trpělivosti než sváteční radostí.
Vánoce, které mě nenechají být
Vím, že skutečný klid přijde až po svátcích, když budu sama. Ale teď, mezi hádkami, přeplněnou chalupou a očekáváním ostatních, si Vánoce nepřeju a nijak si je neužívám. S pocitem, že Vánoce jsou pro mě spíš zdrojem frustrace než radosti, čekám na konec svátků a tichý oddech, který mě teprve čeká.
